Táborová kronika 2012

Darjou sepsaná

Sobota 28.7.

Letos jsme tábořili blíž domovu než kdy předtím: v prostoru bývalé střelnice u kochánovických rybníků, kde chrudimští skauti začátkem července postavili tábořiště doslova na zelené louce. Kuchyň nebyla žádný srub, ale jen přístřešek z břeven svázaných lany a potažený celtami. Vařilo se na kamnech postavených z cihel, která ale výborně táhla, věci byly uskladněné ve vojenském hangáru, úřadovalo se v bílém stanu-kanceláři, jedlo se pod podobným přístřeškem, jako byla kuchyň. Stavby sice měly své mouchy, ale byly postavené dobře a stabilně a teklo do nich míň než do stanů, takže rozmary počasí nás nijak nevyvedly z míry. Měli jsme pro jistotu klíče od nedalekého Tyrolského domku pro případ dlouhotrvajících dešťů. Ty naštěstí nepřišly, prvních několik dní sice občas sprchlo, ale většinu tábora bylo počasí tak akorát a déšť přicházel nejčastěji v noci.

První den tábora se odehrával podle klasického scénáře. Přišli jsme pěšky ze Lhoty, zabydleli se ve stanech, prošli si tábořiště a rozdělili se do oddílů. Ty jsou letos jenom tři, po sedmi až osmi dětech, které s námi navíc skoro všechny jedou už poněkolikáté. Vědí, co a jak, nic se jim nemusí vysvětlovat, znají se mezi sebou. Tábor tedy bude komorní a rodinný, tím spíš, že stojí velmi blízko Chrudimě, což umožňuje mnoho návštěv těch Berušek, co sice musí do práce, ale rádi přijedou na pár dní, pomůžou v kuchyni, přivezou zásoby a tak podobně, což nám velmi pomohlo. Dost lidí tak pendlovalo mezi Morašicemi, Lhotou, Chrudimí a tábořištěm a podobně tomu bylo už dva týdny před samotným začátkem, kdy bylo potřeba místo střežit a také tam provést spoustu práce: vykopat latríny, provětrávat stany a zašít jim celty, postavit sprchu a umývárku, naštípat dříví pro kuchyň, přivézt vodu a tak dál. Takže se dětmi jsme přišli do hotového.

Táboření v blízkosti města také znamenalo, že jsme dost často potkávali cizí lidi, cyklisty, houbaře nebo výletníky, takže iluze života v divočině měla své trhliny. Místo to ale bylo malebné - pod zalesněným kopcem, stany postavené do kruhu, celé tábořiště útulně ohraničené vzrostlými stromy. Je prostředek prázdnin, z vyhřátých kvetoucích luk okolo zní hlasité cvrkání cvrčků a nás čekají krásné dva týdny.

Neděle 29.7.

Dopoledne jsme se vydali na průzkum okolí tábora a po cestě nasbírali šišky. Šišky budou naše body – po každé soutěži si nad svůj stůl v jídelně vyvěsíme jednu, dvě nebo tři, podle toho, jak se nám povede. První příležitost se naskytla hned ten den odpoledne, při hře nazvané Morčata. Odehrávala se v kousku lesa nedaleko tábora, kterému se od té doby říkalo u morčat, a princip byl jednoduchý – najít a posbírat co nejvíc barevných míčků poschovávaných na ohraničeném lesním území. Lovce morčat chytali vedoucí. Bylo potřeba trochu riskovat, neohlížet se pořád, kde je kdo z vedoucích, a hledat nenápadné zelené míčky ve vysoké trávě a pátrat v neprobádaných místech, ale zase neriskovat moc, protože každý chycený hráč si musel jít nabít život, a tak ztratil čas a energii k lovu.

Večeře se odehrála klasicky tábornicky, tedy opékáním špekáčků nad ohněm. Po nástupu jsme zhlédli první, částečně improvizovaný večerníček v režii zeleného oddílu, který během prvních táborových dní přijal jméno Agamy.

Pondělí 30.7.

Dopolední hra Řepa by se mohla jmenovat prostě ragby, protože princip je tentýž, ale od tábora na Veselém kopci se jí říká řepa, a u toho jména jsme zůstali. Pravidla jsou jednoduchá – uprostřed hracího pole leží míč, každé z obou družstev stojí na čáře asi dvacet kroků od míče. Na písknutí obě družstva vybíhají. Kdo je rychlejší, uchvátí míč a snaží se ho donést nebo pomocí přihrávek dopravit za čáru. Už podle popisu je jasné, že je to hra namáhavá na běhání a hlavně na otrlost, protože při ní je potřeba vrhat se do vřavy, uchvacovat míč a nedat si ho vzít. Nejlíp to šlo Agamám, naopak Vevelišky zjistily, že kontaktní míčové hry nejsou nic pro ně, a odnesly si jeden bod za třetí místo. 

Souběžně se Řepou se odehrávala ještě soutěž Pavoučí muž, kterou jsme si předchozího dne nanečisto natrénovali: mezi stromy byla pevně uvázaná síť z lan s velkými oky a úkolem oddílu bylo pronést všechny svoje členy touto sítí tak, aby se co nejméně dotýkali naražených lan. Každý člověk přitom musel prolézt jinou dírou v síti, proto bylo potřeba to dopředu dobře naplánovat a určit, kdo koho kudy ponese a kdo ho také na druhé straně bude schopný opatrně převzít, aby bylo doteků lana co nejméně.

Odpoledne začalo nečekaně – tři děti nezávisle na sobě objevily ve svých stanech výhružný dopis od nějakých loupežníků tvrdících, že jsme se utábořili v jejich rajónu, a vyhrožujících nám zničením. Rozhodli jsme se proto vypravit se na Kočičí hrádek a podívat se, co je to za bandu lotrů. Tam jsme došli každý oddíl svojí cestou, ale před hrádkem jsme na sebe pro jistotu počkali, abychom měli početní převahu, a udělali jsme dobře, protože loupežníci se kryli za hradbami a měli tudíž výhodnou pozici pro obranu. Oblehli jsme hrad a pálili na ně ponožkovými koulemi. Loupežníci palbu opětovali, ale příliš dlouho nevydrželi  –  za necelou půlhodinku museli vyvěsit bílou vlajku a odevzdat truhlu s ukradenými poklady. Mělo to dobrodružnou atmosféru (nejvíc, když jsme se blížili k hradu a nevěděli, co nás tam čeká) a mimoděk jsme udělali reklamu Beruškám u návštěvníků hrádku a nedobrovolných diváků naší hry.

Úterý 31.7.

Dopoledne jsme měli čas dotvořit si oddílová trička, sprejem podle šablon nebo voskovkami, jak se komu chtělo a jak jsme se v oddílech domluvili. Zároveň jsme měli za úkol splnit dlouhý seznam úkolů charakteru většinou přírodovědného: přinést a pojmenovat určený počet bylin, větviček stromů a plodů, přinést živé zvíře, vyhledat v encyklopediích odpovědi na zadané dotazy a podobně. Nebylo to vůbec jednoduché a výhodu měli ti, kdo se den předtím pořádně dívali okolo sebe a všímali si, co kde roste. Při plnění úkolů bylo důležité, aby někdo kontroloval, co už je splněné, a rozděloval činnosti, což většinou docela dobře zvládaly nejstarší děti v oddílech.

Odpoledne jsme hráli Safari. Safari je legendární hra, při níž vedoucí trpí, děti se baví, ale trochu trpí taky, a v odlehlých zákoutích džungle se dějí lovecká dobrodružství, na která se vzpomíná ještě dlouho poté. Letošní Safari nebylo výjimkou. Krátce po poledním klidu z tábora zmizela většina velkých a z okolních lesů a pastvin se následně začalo ozývat hýkání, skřehotání a vytí divoké zvěře. Zanedlouho se do terénu vydali lovci s lany a návnadami, postupovali po malých skupinkách, hledali zvěř a určitě se taky trochu báli, protože lov velkých zvířat není nic pro děti. Nakonec si ale vedli velmi dobře. Nikdo nebyl při lovu zabit, ani žádné zvíře ne, všechna byla dovedena do tábora na laně s použitím návnady nebo přiměřeného násilí: lev, gorila, sova, březí samice hrocha, žába, tchoř, lama a divoké prase. Malé skupinky lovců musely spolupracovat, přestože pocházely z jiných oddílů, protože bylo zřejmé, že v malém počtu se mnohá zvířata do tábora dopravit nedají.

Po večerním nástupu jsme si nad stoly vyvěsili šiškové body za uběhlý den a zhlédli jsme večerníček Splašených rajčat, inspirovaný probíhající olympiádou v Londýně. Rajčata navrhovala pro olympiádu nové disciplíny, mimo jiné něco jako recyklační basketbal, kde se body počítaly podle toho, jestli se hráč strefil plastovým, papírovým nebo směsným odpadem do správného koše. Bylo to dobře vmyšlené a olympionikům nechyběly ani typické londýnské holínky!

Středa 1.8.

Na louce u latrín jsme hráli hru Latrína, hru běhací a trochu schovávací, pro jakou je louka se skupinkami stromů a keřů ideální. Princip hry je jednoduchý: průjmové (vedoucí) chytají děti, které mají u sebe útržky toaletního papíru jako životy a snaží se získat co nejvíc barevných papírků z ešusu (latríny). Jestliže nemají dostatek životů nebo je chtějí nachytat do zásoby, mají možnost chytit zácpu (jeden z vedoucích), která jim naopak po chycení další životy musí dát. Princip utíkaní před někým a zároveň chytání někoho jiného se osvědčil a hra se celkově povedla, aniž by děti ovšem dostaly něco zadarmo: málokdo přinesl víc lístků než dva. Nejvíc bylo pět lístků, tolik ji přinesl Patrik Novák.

Počasí bylo skutečně letní, dokonce až středomořsky letní, a proto jsme se odpoledne vydali zchladit svá rozpálená těla do rabštějnskolhotského koupaliště. Nebyli jsme sami, koho to napadlo, mimo jiné jsme tu potkali obyvatele jednoho ze dvou tábořišť u Lhoty a taky mnoho místních. Odpoledne u vody bylo krásné a poklidné, koupalo se, hrály se karty, mazaly chleby k svačině a lízala vanilkovo-kaktusová zmrzlina.

Večer byl teplý letní, nad kopcem svítil úplněk a my jsme se po oddílech vydali na první noční hru, takové seznámení se zvuky nočního lesa. Oddíláci zavedli své děti tichým špalírem do lesa. Každému z oddílu přidělili strážní místo a na něm ho zanechali o samotě – pozorovat úplňkem osvětlené okolí a poslouchat zvuky nočních ptáků, zvěře nebo třeba štěkot psa z vesnice. Úkolem bylo zapamatovat si co nejvíc zvuků a mimoděk také zažít krásné ticho srpnové úplňkové noci, kdy člověk ví, že se nemusí ničeho bát, protože za chvíli se zase shledá se svým oddílem, a může se proto soustředit na klid a ticho té chvíle.

Čtvrtek 2.8.

Tropické horko pokračovalo, a tak jsme se hned po snídani zabalili a vypravili na celodenní cestu na slatiňanské koupaliště. Měli jsme s sebou fotky míst, na nichž byly schované úkoly, takže po cestě jsme hledali a luštili a plnili úkoly. U některých jsme se dost zdrželi, takže na koupaliště jsme došli až po poledni, v době největšího žáru a už docela uchození a unavení horkem. O to víc jsme si užili studenou čistou vodu bazénu, plavání a hry. Rozbili jsme velké ležení ve stínu, stranou ostatních návštěvníků a strávili jsme tam krásné odpočinkové odpoledne.

Cestou do tábora jsme se ještě zastavovali na lesních prolízačkách, zkoušeli jsme po nich ručkovat a tak podobně, ale ne na moc dlouho, protože jsme potřebovali stihnout večeři. Nejvíc se na ni těšily Vevelišky, které přes den spořádaly nejen celou svoji svačinu, ale také všechno, co zbylo ostatním oddílům včetně celého bochníku chleba, salámu a několika okurek.

Po večerním nástupu Vevelišky sehrály dramatické představení o Patovi a Matovi, jak spravovali lavičku a zbořili stan.

Pátek 3.8.

V noci přišla bouřka, ochladilo se a den nezačal příliš slavně – v době budíčku hustě pršelo, takže rozcvičku jsme odpískali a ranní nástup proběhl vsedě v jídelně Dopoledne sice ještě trochu pršelo, ale to nám nebránilo v turnaji ve vybice na louce za potokem. Síly byly celkem rovnoměrně rozložené. Všechna tři družstva zažila jak výhry, tak porážky. Hra byla napínavá, jako bývá vždycky, když se hraje o něco a ne jen tak, ale napínavost dospěla k vrcholu toho večera, kdy proti sobě nastoupily nejstarší děti a vedoucí a síla obou družstev byla naprosto rovnocenná. Vedoucích v poli ubývalo rychle, dětí pomaleji, ale když do pole nastoupili kapitáni, poměr sil se vyrovnal a snad celou druhou polovinu hry se o míče a životy v poli přetahovali jen dva kapitáni. Jejich celé vybité týmy jim asistovaly zpoza krajní čáry, každý přešlap a nechycenou přihrávku doprovázel řev a pískání a nakonec vyhráli vedoucí o jeden jediný kapitánův život.

Odpoledne vybouchla nálož v hračkářství a tlaková vlna rozmetala po celé stráni kousky plyšových hraček. Oddíly je od konce poledního klidu do svačiny sbíraly (v prudkém kopci a velké konkurenci ostatních oddílu to nebyla žádná pohádka) a příčinlivě sešívaly, aby z nich něco utržily ve výkupně zvířátek. Ve výkupně na ně ale byli dost přísní – deset bodů bylo možné získat jen za kompletní a hezky sešité zvířátko, které prošlo bez úhony zátěžovým testem. Za nedokonalé výtvory, křížence medvídků a pejsků a podobně se dávalo bodů méně. Žádné body se nedávaly za živé děti vydávající se za plyšáky, přesto dva oddíly opakovaně oblékaly své nejmladší členy do vestičky po medvídkovi a snažily se je ve výkupně udat.

Sobota 4.8.

Dopoledne jsme věnovali přípravě prvního táboráku. Byla to práce docela příjemná, protože les nad táborem byl plný suchého dříví, které stačilo jen posbírat. Koda udělal dost užitečné práce, když úkoloval nejmenší děti a nakládal jim plné náruče smrkového roští, starší kluci mezitím skáceli několik soušek, takže během krátké doby bylo celé okolí ohniště plné dříví. Lámání a osekávání se sice odehrávalo podstatně méně ochotně a svižně než nošení, ale celkově děti pracovaly dobře, nikdo se přespříliš neulejval, a tak jsme do oběda stihli hranici dostavět i vycpat. Mezitím adepti na instruktorské zkoušky vyráběli louče ze smůly, v místních lesích nebývale hojné. 

Odpoledne se odehrával terénní běh siamských dvojčat, dvojic svázaných za loket a kotník. Teepee se pro účely hry proměnilo v ordinaci, kde se tři amatérští doktoři pokoušeli siamská dvojčata oddělovat, bohužel s dost malou úspěšností, takže pacienti odtud spíš odcházeli s dalšími potížemi  a zřídkakdy vyléčení a další kolečko závodu se jim tím zpravidla nijak neulehčilo. Bylo opravdové horko, ze závodníku lilo a trať nebyla z nejlehčích, zejména úsek u potoka, kde se závodníci bořili do smradlavého bahna. Do cíle pod hlavní bránou dobíhali viditelně zničení a byli rádi, že už je ten den nečeká nic náročnějšího než tematicky příhodná lekce zdravovědy od Zdenči. A večerní blesková kimovka, která byla vyhodnocená jako oddílová soutěž toho dne, protože v Siamských dvojčatech rozhodovala často víc náhoda než schopnosti závodníků, takže dávat za ně oddílům šišky do celotáborového bodování by nebylo fér.

Zabahněné boty a kalhoty putovaly do táborové prádelny, byly rozvěšeny v jídelním stanu a provoněly ho vůní divočiny. Mytí dětí, praní a věšení a večerníček, tak tak se to všechno stihlo před setměním a nadešel čas sesednout se okolo slavnostního ohně. Úspěšně ho zapálili Zdena Stará a čerství adepti na instruktorské zkoušky: Petr Jůn, Petra Jirásková a Karolína Hromádková. Zpívalo se s kytarou a povídalo, ale ne moc dlouho, abychom byli druhého dne použitelní pro nová dobrodružství.

Neděle 5.8.

Trénovali jsme orientaci pomocí buzoly na tréninkovém okruhu, sbírali jsme papírky po tábořišti, trochu jsme se učili poznávačky a svazovali žebříky pro odpolední závod. Vlastní žebřík si na něj musel vyrobit každý oddíl. Co nejlehčí, aby se s ním dobře běželo, a zároveň velký tak, aby se do jeho okýnek vešli všichni členové oddílu. Samotný závod se běžel po poledním klidu a nebyla to žádná sranda. Prudkým svahem na hřeben, tam po cestě k Tyrolskému domku, úzkou stezkou s ostružiním, pak suchým listím zase z kopce a přes louku do tábora. Mezitím bylo navíc potřeba plnit na stanovištích úkoly a hlavně zvládnout ponorku, která napadla všechny tři oddíly bez rozdílu.

Odpoledne jsme ještě trénovali střelbu ze vzduchovky, to nám bohužel ustavičně přesušovaly krátké přeháňky. Taky jsme hráli vybiku, evergreen většiny táborových večerů.

V noci proběhla Aku-aku, legendární noční bojovka. Začali jsme tím, že jsme všechny děti vysídlili na noc ven z tábora. Rozbalili jsme ležení ve vysoké trávě, přichystali spacáky pro ty, co budou chtít jít brzy spát. Hra začala se setměním – z lučního ležení se děti plížením vydávaly do tábora, kde se snažily ukořistit tajemné aku-aku a přinést je zpět. Mnozí se plížili dokonale a byli skoro neobjevitelní, mnozí jiní spíš spoléhali na maskování a někdo myšlenku plížení vůbec nepochopil. Dojmy ze hry byly tedy dost smíšené a zdá se, že budeme muset ještě dost trénovat, než si Aku-aku zahrajeme znovu a tak, aby všichni hráli podle pravidel. Hra navíc skončila kvůli počasí dřív, než jsme plánovali. Okolo půlnoci náhle přišel silný vítr, během několika minut začalo pršet a brzy se rozpoutala obrovská bouřka s hromy a blesky. Sotva jsme stihli evakuovat ležení zpět do tábora, zašněrovat stany a uklidit se pod plátěné střechy.

Pondělí 6.8.

Ráno jsme dospávali po noční hře a jejím nečekaném ukončení. Rozcvička nebyla, děti se po jednom zvolna trousily ze stanů na snídani a po ranním nástupu jsme pokračovali volnějším programem – míčové a jiné hry na louce, morseovka, Sněmovna lordů.

Odpoledne jsme proměnili tábořiště v olympijský stadion. Olympijské disciplíny byly netradiční: běhání ve velkých holínkách, skok s kufrem, házení kroužků na dřevěné kolíky, nošení vody na hlavě, cvrnkání kuliček, překážková dráha přes bazének s vodou a ještě několik dalších. Děti soutěžily po oddílech tak, že proti každému z nich vždy stáli ti samí dva soupeři z ostatních dvou oddílů, kteří byli přibližně v tomtéž věku, aby byly síly co nejvíc vyrovnané. Hodnotilo se, kolik každí oddíl získal prvních, druhých a třetích míst v trojici po sečtení pořadí ze všech disciplín.

Večer ještě zbyl čas na trénink šplhání na lanech zavěšených vysoko na stromě. Zespoda to vypadalo docela jednoduše, ale ti, co to zkusili, říkali shodně, že je to docela zabíračka na ruce, takže asi byla. Příště musíme ale ještě doladit lezecí nástroje – několikrát se nám zasekly, a tak pár dětí zůstalo nahoře déle, než by chtěly.

Úterý 7.8.

Dopolední hra probíhala na už ozkoušené louce vedle tábora, bylo horko jako teď každý den a na nás čekalo další náročné běhání. Hra se jmenovala Pašeráci a spočívala v pašování falešných peněz z ležení oddílů do ležení ostatních, kde bylo možné falešné peníze vyměnit za měnu svého oddílu. Při cestě tam i při cestě zpět ovšem existovalo nebezpečí chycení vedoucími, a tedy odevzdání všech peněz, které měl pašerák právě u sebe. Vedoucích chytalo hodně, pole nebylo nijak velké, a tak bylo docela těžké přepravit větší sumu peněz, zejména pro starší děti, na které vedoucí číhali nejvíc. Některé pašerácké výpravy se pak docela protáhly, protože přímá cesta od sousedního oddílu domů byla nemožná, a nešlo to jinak než velkou oklikou, plížením a číháním na vhodný okamžik, kdy vyběhnout. To se mnohým dětem dařilo a dost úspěšné byly také ve vymýšlení drobných strategií, jak odlákat pozornost vedoucích někým, kdo nese jen drobné, a uvolnit tak cestu spoluhráči s velkou sumou v kapse.  

Odpoledne jsme na nedalekých skalách zkoumali malby téměř zaniklého domorodého kmene. Z tohoto kmene žije už jen hrstka přeživších domorodců, kteří se ale vyhýbají civilizaci a úzkostlivě střeží svoje posvátné malby na skalách a kamenech, ke kterým se proto archeologové doposud nedostali, a bylo na nás, abychom je objevili a zakreslili pro potřeby vědy a pro budoucí generace. Naneštěstí jsme se dostávali do křížku se dvěma poloslepými strážkyněmi skal, které se snažily nás odtamtud vyhnat a raději samy ničily posvátné obrazy, než aby nás nechaly si je obkreslit. Jediný způsob, jak zamezit ničení maleb, bylo udržovat naprosté ticho a v nejlepším případě pátrat na vlastní pěst, stranou davů. Komu se toto podařilo, měl na konci ve svém náčrtníku přes třicet obrázků včetně mnohých těch, které ostatní už obkreslili polosmazané nebo je vůbec nenašli.

Možná to bylo tou tichou a neenergickou odpolední hrou nebo možná to byly erupce na Slunci, každopádně ten večer jako by měli všichni přebytek energie. Za každým rohem někdo na někoho bafal, vzduchem lítaly míče, všude chechot a křik a po večerníčku se dokonce obecenstvo odmítlo rozejít do postelí a situace chvíli připomínala pokus o převrat. Vedení ale udrželo moc nad táborem ve svých rukou, ztrestalo opovážlivce kliky a nakonec všichni usnuli hlubokým spánkem spravedlivých, jak se píše v románech. 

Středa 8.8.

Všude dobře, tak co v táboře? Vydali jsme se na celý den prozkoumat širší okolí tábora, hned po ranním nástupu, s bohatou výbavou chlebů, okurek, čepic a dalších náležitostí, které se na výlet nosí, mimo jiné taky s mapou, na kterou jsme si pečlivě zakreslili zadanou trasu. Trasa nebyla úplně jednoduchá, děti se střídaly ve vedení a nejeden oddíl se musel během cesty několikrát vracet a hledat, kde špatně odbočil.

Šlo se lesní cestou okolo dalšího z Kochánovických rybníků, doposud nám neznámého, směrem na Čejkovice, přes Rabštějnskou Lhotu, kde jsme zase potkali skauty v modrých hábitech, a dál po modré na rozhlednu Báru a na malé muzeum slatiňanského chovu koní nedaleko Kočičího hrádku. Cestou jsme hráli rozličné hry, osvěžili se v malé míře zmrzlinou a neslazenými nápoji, zpívali jsme, vzorně četli informační cedule o přírodních zajímavostech, svačili a obědvali a potkávali ostatní oddíly.  Den to byl vydařený, ale kilometrů jsme zjevně neušli mnoho, neboť kdyby tomu bylo naopak, nechtěly by jistě děti hned po návratu hrát vybíjenou jako každý večer.

Čtvrtek 9.8.

Zdálo se to od minulého táboráku jenom pár dní, ale už to byl ve skutečnosti skoro týden, takže program pro dopoledne byl jasný – do lesa na dřevo a na smůlu, do oběda vyrobit louče a postavit hranici, abychom měli na páteční večer připraveno a mohli se nerušeně věnovat etapovce a slibovanému veledrsnému závěru táborové hry v pátek odpoledne, o kterém věděli jen Leoš a Evžen, ale nesměli nikomu nic říct, ani naznačovat. Možná se mi to jen zdálo, ale příprava táboráku byla tentokrát nějaká příjemnější a uvolněnější než minulý týden. Pod vedením nějakého důvtipného oddíláka děti nanosily obrovskou spoustu roští ze smrkové houštiny hned u tábora, navíc jsme porazili několik soušek, takže dřevo bylo na místě cobydup a lámání a řezání šlo taky nějak tak samo. U lámání jsme si ještě na poslední chvíli opakovali odhad vzdálenosti, Zuzka a Štěpán seznamovali okolopracující se zajímavostmi ze života rodiny Jirásků a do oběda byla hranice zastřešená.

Odpolední program byl jasný: na etapovku se všechny děti připravovaly už několik dní, poznávačky kolovaly po stanech a hádalo se, co tam bude a co nebude. Takže: byla tam střelba vzduchovkou, nebyly tam stopy, hod na cíl a nebylo ani orientační kolečko po lese s buzolou, ačkoliv v tomto roce se práci s buzolou skoro všichni stihli naučit i odzkoušet na cvičném kolečku, co Štěpán vytvořil několik dní zpátky v lese nad táborem.

Trasa etapovky byla vlastně docela nezáživná, vedla celou dobu po lesní cestě směrem do Lhoty a pak po druhém břehu potoka nazpátek, ale aspoň nikdo nezabloudil a neztratil tak zbytečně čas, jak to někdy bývá. Nebýt jednoho drsného stoupáčku, mohla by to být vyloženě procházka, ale to samozřejmě nebyla, protože každý se snažil o nejlepší možný čas a běžel, co mohl. Udýchané závodníky pak občas na stanovištích zaskočily i docela jednoduché otázky; skoro každý byl na sebe pak naštvaný za nějaký ten bod získaný docela zbytečně za něco, co ještě včera uměl, ale nekonaly se žádné tragické výpadky paměti a ani oddíláci po svém pozdně odpoledním návratu ze stanovišť nevyprávěli žádné skandální historky o záměně borovice za buk a podobně. Ve starší kategorii nikoho nepřekvapila svým vítězstvím Petra Jirásková (za ní Petr Jůn, Natka Machková a čtvrtá Karolína Hromádková – všichni adepti na instruktory se tak vešli do čtvrté příčky a splnili podmínku pro instruktorskou zkoušku), v kategorii mladších Zuzka Jirásková neobhájila loňské vítězství a skončila až druhá za Danem Slavíkem (třetí Pavlína Tomková). Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že Splašená rajčata získala pět medailí ze šesti, což v počtu sedmi dětí není špatné.

Pátek 10.8.

Dopoledne zasloužený odpočinek po snažení minulých dní, spějícímu k etapovce. Ta byla teď za námi a my si mohli dovolit pustit z hlavy azimuty, poznávačky atd. a užívat si volného dopoledne. Ráno po poslední rozcvičce a po bodování jsme na louce sehráli krátký závod s lany, pak se šlo lézt na lesní lanové překážky, hrát vybíjenou a co kdo chtěl. Chovatelé šneků se věnovali svým dvěma šnečím farmám na potoce, pokud zrovna nebyli agenty FBI a neprováděli nějaké pátrání. (Tahle alternativní celotáborová hra probíhala ve všech volných chvílích, ale v režimu utajení, takže bližší informace se do kroniky nepodařilo zjistit.)

Den probíhal jako každý volnější odpočinkový táborový den, kuchyňská služba umyla po obědě nádobí, zatímco zbytek dětí si užíval polední klid. Pak se ale začaly dít věci. Začal Boj o přežití. Poté co se všechny oddíly shromáždily pod pátrací věží, dostaly instrukce a bojovou výzbroj – vodní pistole s barvou, která měla na těle a na terčích protivníků zaznamenat zásah. Úkolem oddílů bylo uhájit své ležení, čistotu bílých terčů přivázaných na stromech ve třech rozích ležení a samozřejmě také své lidi. Další úkoly během hry přibývaly – výroba lana, nosítek, luku a šípů z přírodních materiálů. Hra trvala celé odpoledne a byla plná napětí, přestřelek, pátrání po nepřátelích, plížení v terénu, ale i drobných úkolů nutných pro údržbu ležení, které se však mohly v lese plném ozbrojených nepřátel lehce proměnit v dobrodružství. Nejde tu ani popsat všechny individuální souboje a trestné výpravy, které se odehrávaly v různých koutech rozsáhlého herního pole a z nichž se bojovníci vraceli pokropení sprškou barev.

Je potřeba napsat také to, že vedoucí byli „hozeni“ do hry spolu s dětmi, a neměli tudíž prostor vyjasnit si předem mezi sebou pravidla a jejich úskalí, což během hry vyústilo v množství praktik, u nichž nebylo jasné, jestli jsou ještě podle pravidel, nebo už ne.  V různé míře se k nim uchylovaly všechny tři oddíly a skončilo to hádkou Rajčat a Agam.

Večer k ohni zasedli všichni už v míru. Zapálení se podařilo, suché dřevo hořelo divoce, hrálo se na kytaru, zpívalo se a byla to krásná teplá noc na závěr tábora.

Sobota 11.8.

Kdo z vedoucích a návštěv spal po táboráku venku, ten nad ránem zmokl – začalo zase pršet a déšť nám trochu zhatil balení, protože hangár a teepee byly celý den mokré, ani stanové plachty neměly dost času vyschnout. Déšť se pak ještě v průběhu dne vracel, vcelku jsme ale balení celého tábora, tentokrát i stanů a kuchyně, zvládli hladce. Skauti velmi ocenili, kolik rodičů a přátel Berušek přijelo na sobotní brigádu, protože práce bylo víc, než by mohli sami zvládnout. Většině dětí přijeli rodiče a pomohli hlavně s bouráním stanů a převážením všeho stavebního materiálu do nedaleké skautské klubovny.

Když po stanech zbyly jen čtverečky světlé trávy a z tábořiště byla zase jen louka, odjížděly děti s rodiči jedno po druhém, ani nebyl čas na stýskání po končícím táboře a končícím létě, na které většinou dojde ve vlaku při zpáteční cestě z tábora, kdy se sice chce domů, ale zároveň se bolestně nechce skončit to čtrnáctidenní spolužití. Zvykli jsme si na rytmus táborového dne, jako bychom žili na táboře dva měsíce, a ne pouhé dva týdny, a zvykli jsme si taky mít okolo sebe skupinu skvělých lidí, z nichž většinu zase dlouho neuvidíme, a tak se nám teď bude nejspíš ještě pár dní těžko zvykat na civilizaci a na všední dny. Snad nás ty všední dny nepohltí beze zbytku a něco z tábora nám zůstane po celý rok.