Letošní  tábor Berušek proběhl v obvyklém raně srpnovém termínu na neobvyklém místě, nedaleko  vesnice Paseka u moravského Uničova.  Na toto tábořišti, patřící brněnským skautům, jsme zavítali poprvé. Nachází se ve stinném lesním údolí ze všech stran obklopeném bohatými smíšenými lesy, které na březích říčky místy ustupují paloučkům porostlým vlhkomilnými bylinami. Údolí z obou stran uzavírají strmé kopce, které dolů nepustí letní žár, a tak zatímco zbytek republiky úpěl pod třicetistupňovými vedry, my jsme si užívali svěžího stínu. A netrpěli jsme, ani když k nám pak z domova přicházely zprávy o zatopených sklepech na Chrudimsku – na nás spadlo jen pár kapek a voda v říčce nestoupla výš než po lýtka.

Oproti předešlým ročníkům na tábor přijelo méně dětí, a tak jsme si místo obvyklých čtyř museli vystačit jen se třemi oddíly po osmi dětech a dvou vedoucích. Děti obyčejně trávily část denního programu ve společnosti oddílu a část všichni dohromady, to když jsme hráli část celotáborové hry, tentokrát inspirované vikingskými plavbami. Na začátku tábora si všichni „ušili“ vikingský oděv, oblékaný každý večer na hlavní nástup, k němuž později přibyly ještě vlastnoručně vyrobené dřevěné meče a štíty, získané jako trofej v jedné z her a později pestře pomalované.

Táborový den probíhal podle tradičního rozvrhu. Po ranní rozcvičce a hygieně jsme snídali v otevřeném stanu vedle kuchyňského srubu, po snídani měly děti čas na úklid stanů a poté jsme krátkým ranním nástupem zahájili denní program. V poledne jsme se naobědvali, pak vleže na karimatkách trávili polední klid hraním karet, čtením a psaním pohledů, a po něm se opět dali do her. Odpoledne se zpravidla skládalo z jedné delší nebo několika kratších her, z nichž alespoň jedna se počítala do celotáborového bodování. Při několika z nich jsme opustili tábor a vydali se dál do lesů. Jednou jsme celé odpoledne lovili medvěda samostatně vyrobenými šípy a ukrývali se před zraky lovců z ostatních oddílů, jindy jsme krokovali azimuty, hledali runové nápisy nebo stavěli vikingské mohyly, mnohokrát jsme si osahali strmý terén kopců a oblázkové dno potoka. Trénovali jsme vázání uzlů, měření azimutu, střelbu z luku, poznávání květin a čtení morseovky, abychom tyto dovednosti poté využili při hrách a při závěrečné Velké stezce. Když bylo potřeba, pomáhaly děti s balením knedlíků, škrábáním brambor nebo se dřívím pro kuchyň. Na konci dne se nám několikrát podařilo vyšetřit si čas a ještě před večerním mytím si zahrát krátkou vybíjenou nebo zápas s létajícím talířem, pak už děti ulehly do stanů a s padající tmou začala ztichlým tábořištěm procházet první noční hlídka.

Poslední dny před odjezdem vyvrcholilo celotáborové mezioddílové soupeření. Ve čtvrtek se běžela obávaná Velká stezka, která tradičně prověřila většinu z naučených znalostí a dovedností, a navíc ještě kondičku, protože letos byla neobvykle dlouhá a zahrnovala i lanové překážky. Velká nervozita a náročnost běhu jako každý rok udělaly své, děti běžely, jak nejlépe dovedly, přesto se několik z nich nevyhnulo zbrklým chybám a nechtěným přeřeknutím, které se okamžitě staly populárními hláškami  a zařadily se tak do bohaté pokladnice beruščího folklóru. Letošní Velká stezka měla speciální význam pro Štěpána Jiráska. Ten s bezkonkurenčním časem a nulou trestných bodů obsadil první místo a splnil tak první podmínku instruktorské zkoušky.

Když děti po náročné Velké stezce uléhaly do spacáků, nemohly tušit, stejně jako jejich vedoucí, že je následujícího dne čeká zkouška možná ještě těžší. Dopoledne neprobíhalo nijak dramaticky a po obědě se nad táborem rozhostil ospalý duch poledního klidu, vtom však klidnou hladinu odpočinku rozčeřil dopis. Byl psaný runovým písmem a byl velmi stručný – je potřeba se ihned sbalit a vyrazit na určené místo v lese, kde čeká další instrukce. V tu ránu bylo po poledním klidu, střelhbitě jsme nazuli tenisky a vydali se co nejrychleji k určenému místu. Všechny tři oddíly k němu dorazily zhruba ve stejnou dobu a shodně začaly krokovat určený azimut. Cesta za neznámým cílem pokračovala nejnáročnějším lesním terénem, zavedla nás na prosluněné louky, jimiž jsme týden nazpět procházeli při celodenním výletě, ale jeden oddíl po druhém jsme ztráceli stopu a vraceli se do tábora nabrat síly a těžce postrádané mapy a buzoly. Po svačině jsme vyrazili znovu, znovu si vystoupali strmé svahy a pustili se do hledání směru cesty. Po větších či menších peripetiích a v několikahodinových intervalech jsme nakonec všichni prošli určenou trasu a vyčerpaně, ale úspěšně se vrátili do tábora. Tam ale ještě nebylo všemu konec  - zbývala nám poslední překážka, ručkování přes lanovou lávku, na níž si mnozí z nás sáhli na dno svých sil. Pak před námi byla už jen zasloužená večeře a večer u slavnostního ohně zapáleného se vší parádou, kde byly vyhlášeny výsledky soutěžení, předány diplomy a kde jsme se veselili a zpívali s kytarou, dokud nás únava nedonutila jít se naposledy zachumlat do spacáků. Druhého dne už nás čekala jen cesta vlakem domů a posledních čtrnáct dní prázdnin.