Tábor 2011 – Zlatá horečka na Pánově kopci u Proseče

Kroniku sepsala Darja

Poslední červencovou sobotu jsme se shromáždili v Lánech k odjezdu na letní tábor, hlavní beruščí události roku. Den byl sychravý, do vybíraných očkovacích průkazů lehce mrholilo a nepřívětivé počasí zůstalo s jen krátkými slunečnými přestávkami až do večera. Cesta autobusem nebyla dlouhá, jeli jsme do Proseče, pak jsme pokračovali poslední kousek pěšky do nedalekého tábořiště Pánův kopec, odkud jsou ještě vidět poslední prosečské domy a věž kostela. Tábořiště je v lehce kopečkovaté krajině, na louce ze tří stran obklopené lesy a skládá se z podsadových stanů pro děti, za nimiž postupně vyrostlo pestré stanové městečko vedoucích, ze dřevěného srubu, několika hangárů a z umývárny a jídelny pod velkými stany. Voděodolnost jídelny jsme bohužel museli vyzkoušet už první den, kdy se po přivítacím mrholení dalo do silného deště a namísto hraní her venku jsme se museli uchýlit k seznámení a ke hrám pod střechou. Úvodní nástup proběhl po večeři vsedě pod střechou a první noc odhalila tekoucí stanové plachty a slabé spacáky stejně jako první den chybějící holinky a pláštěnky.  

Druhého dne bohužel nebylo lépe a hned od budíčku jsme nosili holinky a pláštěnky, když ne neustále na sobě, tak alespoň s sebou pro případ, že se znovu rozprší. Dopoledne proběhl první opravdový nástup se vztyčením vlajky a dopoledne jsme zasvětili nezbytným pracím v tábořišti – bylo třeba napumpovat vodu pro umývárku, pro kuchyň a do brutaru na mytí nádobí, uklidit dřevník, dát do pořádku ohniště, v jídelně stlouct lavice a stůl pro oddíláky a podobně. Za všechny práce oddíly dostávaly odměnu v podobě pesos, které byly celý letošní tábor měřítkem úspěchu v hrách a odměnou za práci. Tématem letošního tábora je Zlatá horečka a cílem prvních táborových dní je shromáždit pro každou ze zlatokopeckých trojic dostatek pesos k nákupu nezbytné výbavy pro dalekou cestu na Aljašku, neboť nikdo nebude kanadskou jízdní policí puštěn na sever bez potravin, nářadí, dostatečné hotovosti a všech ostatních nezbytností nutných pro rok života v severské přírodě. Pro účely celotáborové hry tuto výbavu představuje balíček modrých kartiček s obrázky příslušných předmětů a táborové peníze, pesos. Jelikož jich každá družina potřebuje na cestu docela dost, nebyla nouze o dobrovolníky na práci.

V neděli jsme na louce hráli Sbírání hub, jednoduchou a i pro ty nové a nejmenší srozumitelnou hru, v níž cílem bylo ve vysoké trávě najít a sesbírat co nejvíc hub v podobě barevných míčků. Odpoledne jsme dostali za úkol prozkoumat okolí - s pomocí mapy a buzoly najít dva nedaleké rybníky a zjistit kvalitu vody. Našli jsme soustavu tří malých rybníků na cestě do Proseče a jednu umělou nádrž asi kilometr od nich, trochu jsme se zorientovali v nejbližším okolí tábora, naučili se pracovat s buzolou a mapou a kterým oddílům zbylo trochu času, zahrály si po cestě nějakou hru.

Večeři jsme „vařili“ na ohni. Samotné rozdělání ohně nebylo po několikadenních deštích žádná hračka, ale dřív nebo později se všem oddílům podařilo najít dostatek suchého dříví, rozhořet oheň a udržet ho při životě dost dlouho na to, aby se na něm daly opéct špekáčky. Do večera už nepršelo, a tak byla společná oddílová večeře na karimatkách okolo ohníčku klidným završením dne, po němž následoval úklid ohniště a zbylého dříví, mytí a ulehnutí do spacáků doprovázené stejně jako každý nedeštivý večer Evženovým čtením z povídek Jacka Londona.

V pondělí jsme si vzali látky a dali se do šití kostýmů v červené, modré, zelené a oranžové barvě podle jednotlivých oddílů. Každý si dal s kostýmem různou práci, někdo měl za jedno dopoledne hotovo a stačila mu jednoduchá vesta s pár stehy na ramenou, jiní si dali se šitím námahu a vyrobili si docela náročné kousky, sukně sešité z několika látek, šaty podle vlastního střihu nebo nohavice s třásněmi. Kdo měl ušito, chtěl si dát přestávku nebo byl ochotný šití obětovat místo dopoledne polední klid, mohl se zúčastnit turnaje s létajícím talířem na branky.

Během dne jsme měly děti čas provést poslední úpravy kostýmů, popřípadě doladit další oddílové záležitosti a poté si trojice opět vyzkoušely, jak jim jde spolupráce a jak se umí zamyslet nad strategií a pak ji realizovat. Hrou, která to měla prověřit, byl Nebezpečný střelec – trojice při ní procházely lesní cestou, obklíčenou střelci schovanými v houští. Každý ze střelců měl na družinu jen jednu kouli, jíž se snažil procházející trefit. Jejich úkolem naopak bylo stezkou projít, aniž by udělali krok vzad. Protože družiny neviděly ty, kteří šli před nimi, nemohly ani opisovat úspěšné strategie, a skutečně každá přišla se svou vlastní. Stoprocentně úspěšný však nebyl nikdo – ze všech družin alespoň jeden jezdec zůstal postřelený na cestě.

Po poledním klidu následovalo zdolávání ledovce. Krátký závod byl založený na příběhu z knihy Jacka Londona, v němž dobrodruzi zdolávali kamennou římsu pokrytou ledem. V našem případě byl ledovatou skálou prudký kamenitý svah, vylezitelný jen po čtyřech nebo s pomocí lana přivázaného ke stromu nahoře. Lezci si mezi sebe museli rozdělit součásti povinné výbavy – kladívko, kotlík a krosnu – a trojice se snažily jedna po druhé svah zdolat v co nejkratším čase. Krosna sice vypadala nejtěžší, a proto si ji většinou dobrovolně braly starší děti, na druhou stranu jim nijak nevadila v rukou, a tak byla pro lezení vlastně výhodnější než kladívko nebo kotlík v ruce, nad čímž se málokdo včas zamyslel, jinak však všechny děti prokázaly dost horolezecké zdatnosti.

V úterý ráno se konečně vyčasilo a začal první teplý den bez deště. Děti měly ještě dost práce s kostýmy nebo pomáhaly v kuchyni a se zbylými pracemi na tábořišti a pak jsme si zahráli první velkou hru v lese – Lov losů. Losy představovali vedoucí a jejich lovce jednotlivé tříčlenné party dětí, které aby ulovily losa, musely ho zasáhnout dvěma koulemi v intervalu třiceti vteřin. Los zasažený jen jednou koulí byl raněný, ale živý, a mohl ještě lovcům upláchnout. Účelem bylo ulovit jednou každého z osmi losů. Hra vyžadovala od lovců i od losů velkou běžeckou vytrvalost, tím větší, že se hrálo jen v malém lesíku za hlídací věží. Uběhaní losi se schovávali před lovci za stromy a ve vysoké trávě, nebylo jim to ale většinou moc platné a několik jich byla uloveno všemi partami dřív, než Evžen odpískal konec hry. Několik losů ovšem zůstalo vzácných a vystopovat nebo uštvat se je podařilo málokomu, takže snad žádná družina neulovila úplně všechny.

O poledním klidu proběhlo první mytí. Po svačině jsme se vydali do starého lomu pro stavební materiál na zlatokopecká nosítka. Každá trojice si pak jen s pomocí provázku vyrobila lehká nosítka a hned s nimi nastoupila do náročného běhu lesem. Nosítka se cestou rozpadala, okruh byl poměrně dlouhý a vedl z kopce a do kopce, navíc všichni tři členové družiny se museli celou dobu nosítek držet, takže závod byl dost náročný.

Středa měla být podle předpovědi počasí posledním teplým dnem před deštivým víkendem, proto jsme se rozhodli začít dopředu s přípravou táboráku – nanosili jsme po oddílech z lesa smrkové a modřínové roští a přikryli ho igelitem. Banka začala vykupovat vzácnou surovinu, smrkovou smůlu, takže se hodně dobrodruhů vydalo ji těžit do okolních lesů, a zanedlouho měl tábor dost zásob smůly pro výrobu loučí.

Kluci oddíláci navázali v lese za dřevníkem čtyři lanové lávky, na jejichž zdolání na čas jsme měli s prostřídáním celé odpoledne. Nejjednodušší se skládala z dvou rovnoběžných lan a její překonání bylo pro většinu dětí hračkou, šlo jen o to, jestli ji přejdou za šest nebo deset vteřin. Další už byla o něco těžší – mezi dvěma stromy bylo jedno lano pevně uvázané pro chůzi. Ze třetího stromu, který s nimi tvořil trojúhelník, vedlo vodící lano, které si člověk sám musel držet napnuté, aby udržel rovnováhu a vodorovné lano přešel. Ani tato překážka nedělala nikomu velké problémy, daleko horší to bylo s ručkovacím lanem, protože to vyžaduje velkou sílu v rukou, a se „smyčkou“ neboli volným horním lanem, které si provazochodec musí v rukou zkrátit a smyčku s sebou plynule posunovat. Poslední dvě lanové překážky nezdolali všichni, ale nevzdávali to a zkoušeli to znovu a znovu a druhého dne se, už mimo soutěž, znovu mnozí pokoušeli o lepší čas.

Ručkovací lávka nás strašila i v noci. V noci ze středy na čtvrtek jsme totiž hráli první noční hru, nebo lépe řečeno dvě noční hry a tu druhou z nich jen starší. První část platila pro všechny – úkolem bylo dostat se ve trojicích co nejblíž dvojici trampů kempujících nedaleko našeho tábořiště a nenápadně je pozorovat. Pálili oheň a měli okolo sebe rozházených několik předmětů, které si pozorovatelé měli zapamatovat a po návratu do tábora je napsat na list papíru. Přestože po vzbuzení dětí, obouvání a vysvětlování hry se neobešlo bez hluku a natěšeného povídání, během hry se hráči chovali tiše a ukázněně a pochopili, že nejúspěšnější jsou ti nejtišší, kteří o sobě nedají znát. Po uložení mladších dětí ke spánku se starší jeden po druhém vydali na pokračování. Procházeli lesem po trase částečně vyznačené lucernami, po cestě si museli zapamatovat předměty u každé z luceren, přelézt nejtěžší, ručkovací lávku a podle instrukcí vyslechnutých v táboře se po štěrkové cestě dostat zpět do tábora. Na cestě na ně čekal ještě poslední úkol – noční střílení vzduchovkou. Obě hry byly úspěšné – nikdo se neztratil, děti si zapamatovaly poměrně dost z předmětů, které si zapamatovat měly, a zůstala jim zkušenost samostatného plnění úkolů v noční temnotě.

Kvůli náročné noci a návratu sychravého počasí jsme čtvrteční budíček posunuli na později a potom jsme uskutečnili hromadné sprchování. Po poledním klidu se starší děti vydali podle mapy, buzoly a Evženových instrukcí na výpravu do okolí, při ní objevili rozhlednu a plnili zadané úkoly. Po zbytek tábora pak v jídelně visely obrázky, které po cestě namalovali. Mladší polovina tábora si mezitím poměřila síly v aljašském víceboji. V tábořišti a v jeho okolí absolvovali devět disciplín prověřujících jejich fyzickou zdatnost – koulení špalku, běh ve velkých botách, plazení pod lany, hod do dálky a další. Po svačině měly děti šanci zlepšit svůj výkon. U některých úkolů už věděly, jak na to, a tak se jim druhý pokus povedl lépe, ale například u plazení jim svačina v břiše častěji uškodila, než pomohla.

Pátek: Po snídani a nástupu jsme si rozdělili práce okolo ohniště – někdo lámal přinesené suché roští, někdo se vydal pro další, další připravovali louče z dříve nasbírané smůly a několik starších kluků šlo do lesa pokácet suchou borovici na břevna pro hranici. Během dopoledne se bohužel znovu rozpršelo, a tak jsme lámání museli přesunout pod lípu. Měli jsme štěstí, že její koruna je natolik rozložitá a hustá, že práce pod ní mohla po tom, co si všichni doběhli vzít pláštěnku a zašněrovat stan, dál pokračovat, přestože nálada kvůli dešti a zimě moc pracovní nebyla. Déšť nicméně zanedlouho ustal, a tak se podařilo hranici dostavět, vycpat, zastřešit a ukrýt pod plachtu, aby vydržela v suchém stavu do sobotního večera.

Odpoledne do města San Diego přijela pouť se střelnicí, prodejem pouťových sladkostí, kolaloky točené z várnice a s mnoha jinými příležitostmi, jak rozmnožit, ale také rozfofrovat našetřené pesos. Zlatokopecké party vyfasovaly od vedoucích svoje úspory a ostražitě se vydaly mezi divoce vyhlížející kolotočáře. Některým se na střelnici podařilo vydělat slušné peníze na nezbytnou výbavu a přiblížit se tak k očekávanému vyplutí směrem na Aljašku, jiní si naopak dovolili po dlouhém šetření trochu zábavy a utratili pár drobných u kočujících kolotočářů a muzikantů. Obecně ale šetřivá morálka mezi zlatokopy převládala, byli ochotní se nechat každá den najmout do práce na pumpování vody nebo pomoc v kuchyni, aby si přivydělali, a před bankou, kde si mohli následně vybrat svou mzdu za odvedenou práci, se každý večer stály dlouhé fronty. Tím spíš bylo pro zlatokopy nepochopitelné chování jednoho zvláštního člověka, který žil v San Diegu a říkalo se mu Cvok. Na rozdíl od nich Cvok jako by nechápal cenu peněz, rozhazoval je na potkání a bavilo ho sledovat, jak se za nimi ostatní pachtí. Nebylo nic neobvyklého, že se v jeho velké zahradě na zemi válely drobné bankovky a že lidé lezli přes plot, aby se jich zmocnili.

Hra na Cvokovu zahradu byla naším programem pro slunné sobotní dopoledne, zahrada se rozprostírala po celé louce za táborem a střežilo ji osm rychlonohých hlídačů, kteří byli ochotni za zloději běžet přes celé herní pole. Přesto jich mnoho vůbec nepochytali, nebo se drzí zloději vraceli a peníze, které předtím hlídačům museli vrátit, si nasbírali znovu. Na běžce jako Palo, Dominik nebo Jana Doudová byli často hlídači krátcí, i když se jich spojilo několik. Čím víc peněz měli zloději nakradeno, tím museli být obezřetnější, protože lup si neměli kam skladovat a hlídač jim tak ke konci kola mohl sebrat všechno, co nasbírali při předchozích výpravách. Hráli jsme na tři desetiminutová kola s přestávkami na odpočinek a napití. Po poledním klidu, stráveném většinou ve stínu na karimatkách, protože den byl skutečně horký, jsme se po oddílech vydali střílet vzduchovkou do zavřeného lomu a pak jsme v překážkovém závodě důkladně otestovali nosnost dřevěných nosítek. Mnohá nosítka se už během závodu začala vracet do původního stavu hromádky klacků, ale s větším či menším počtem trestných bodů závod dokončili všichni.

Nedělní horké dopoledne bylo zasvěceno mytí a v mezičase oddílovým aktivitám, například nácviku střelby ze vzduchovky. Okolo oběda se nečekaně zatáhlo a ochladilo. Deštivý polední klid trávily děti ve stanech a mezitím se jídelní stan proměnil v kasíno se vším, co k tomu patří, s prostřenými stoly a protřelými krupiéry, kteří se snažili až do svačiny poctivé zlatokopy pod příslibem zázračných výher obrat o úspory. Bylo zajímavé sledovat, kdo podlehl počátečnímu štěstí nebo kdo se nechal u karet, kostek nebo rulety nešťastně zlákat k vyšším sázkám, než měl v plánu, a která parta naopak držela peníze pevně v ruce a dohadovala se o každých vsazených deseti pesos. Na hrách mohly party vydělat nejlépe, když se jich účastnili jako trojice a spolupracovali, možná i proto se žádné šílené sázení nekonalo, většina trojic skončila v nepatrném plusu nebo mínusu a několika se dokonce podařilo kasíno o pár stovek obrat.

Na odpolední hru jsme nastupovali v holinkách a z větví stromů na nás pršela zachycená dešťová voda. Hráli jsme hledání indiánských kreseb v lese. Úkolem bylo najít a překreslit co nejvíc obrázků a zároveň se skrývat tak, aby ostatní hráči nespatřili a neopsali trojmístné číslo, které měl každý napsané na čele. Hra byla plánovaná na hodinu, ale museli jsme ji přerušit přibližně v polovině vymezené doby, protože nás z lesa vyhnaly vosy. Studené a deštivé počasí trvalo celé odpoledne. Ukryli jsme se v jídelně a hráli Jméno město, Kimovku a různé další hry, psali si psaníčka v morseovce a podobně. Ve volných chvílích děti individuálně trénovaly azimuty v terénu na cvičné trase po tábořišti.

V pondělí jsme hráli hru, při níž Indiáni chytali své uprchlé zlatokopecké zajatce. Polovina dětí představovala uprchlé zlatokopy, kteří se před indiánskými pronásledovateli skrývali v lese, a jejich úkolem bylo doběhnout bez chycení zpět do tábora. Druhá polovina dětí byli Indiáni, snažící se uprchlé zajatce pochytat a znemožnit jim návrat do tábora, jakmile však prchající zajatec vyběhl na pět metrů z lesa na louku, Indián už na něj nemohl. Hranice lesa byla dlouhá a pro uprchlíky bylo zdánlivě snadné někudy z lesa vyběhnout a pak už být v bezpečí, zejména když tak udělali hned v prvních momentech hry, kdy Indiáni neměli obsazené celé hrací pole. Přesto se Indiánům podařilo jich mnoho pochytat, hlavně v druhém kole, kdy se role vyměnily a Indiáni tedy správně tušili, jakou strategii uprchlíci zvolí.

Po hře následoval oběd, po něm polední klid a po něm poměrně dlouhá a náročná hra, v níž proti sobě stály celé oddíly. Úkolem každého oddílu bylo naplnit velkou nádobu vodou donesenou z říčky Novohradky. K přenosu vody dostaly oddíly jen tři stejně velké krabičky, bylo proto potřeba se v kolektivu bez pomoci vedoucích zorganizovat tak, aby se každý na nošení vody podílel a aby krabičky byly co nejlépe využité, protože každá cesta naprázdno znamenala ztrátu za ostatními oddíly. Říčka teče od tábora přibližně kilometr daleko a na tuto vzdálenost se lesem táhly čtyři živé řetězy, předávající si opatrně plné krabičky do kopce a prázdné z kopce. Hru přerušila svačina a pokračovalo se i po ní, kdy už monotónní činnost většinu dětí přestala bavit a kdy bylo silné pokušení povolit a zpomalit transport vody, ale pro vítězství byla důležitá právě výdrž navzdory omrzení z opakování.

V úterý jsme se vypravili na celodenní výpravu do Toulovcových maštalí. Nebylo to daleko a měli jsme před sebou celý den, a tak jsme si mohli dovolit dělat mnoho přestávek, po cestě trénovat uzlování a poznávačky, lehnout si o po obědě na suché jehličí, přivazovat lany vedoucí ke stromu, hrát na medvědy nebo na šiškovou válku. Ve skalách bylo krásně, počasí ne moc horké, vhodné přesně na chození po lese oplývajícím snad všemi druhy stromů, co máme na kartičkách na Velkou stezku. Prolézali jsme společně zákoutí skalních měst, a kde bylo potřeba vylézt těžší úsek, přivázali jsme nahoře ke stromu lano a vylezli jsme po něm. Schovávali jsme se při Bombě a lezli na stromy při Povodni, svačili, obědvali a zase svačili jsme ze společně nesených zásob. Cesta rychle ubíhala a skoro nikdo si nestěžoval na bolavé nohy nebo únavu. Po návratu do tábora se dokonce hned šla hrát vybíjená.

Středa: Deštivé počasí trvající od budíčku celé dopoledne nás zahnalo do podkroví kuchyňského srubu, kde jsme hráli bingo a mafii a další hry, dokud se okolo oběda mraky neroztrhaly. Po obědě jsme trénovali chůzi po lávce z klády a hlavně jsme zabírali claimy na zlatonosném potoce. Hra začala velmi nenápadně – na nástěnce se objevila zmínka o tom, že v Novohradce bylo objeveno zlato. Zlatokopecké party měly připravené claimovací kolíky, ale teprve když se s nimi první parta rozběhla k potoku a ostatní hned za ní, rozpoutala se skutečná zlatá horečka. Všechny děti chodily okolo potoka a hledaly, kde na povrch vyvěrá zlatá žíla. Jakmile bylo zlato objeveno a vytyčen nultý claim, zabíraly si ostatní party území v jeho blízkosti, jejich vlastnictví jim však musel teprve potvrdit pozemkový úřad ve vzdáleném městě, proto bylo nezbytné ihned běžet zpět a svůj pozemek si nechat úředně potvrdit. V tomto bodě se nám hra bohužel trochu vymkl z rukou – několik part nepochopilo systém označování claimů a nahlásilo si na úřadě jiný pozemek, než mělo ve skutečnosti označený svými kolíky. Jiní zlatokopové byli líní spočítat si, kolikátý claim zabírají, a místo toho vzali za svou chybnou informaci od sousedních part, zkrátka chyby se namnožily a hra proto skončila ve značném chaosu.

Po večerním nástupu některé děti hrály vybíjenou nebo si házely talířem, jiné ještě dočítaly právě doručené dopisy a někteří z nich objevili mezi dopisy jeden nečekaný – instrukce pro celý oddíl, že je čas sbalit si věci a odejít na noc z tábora! Rychle jsme si zabalili spacáky, karimatky, celty, teplé oblečení, baterky a v případě nezbytnosti plyšová zvířátka a odešli si najít místa ke spaní v blízkosti tábora – na louce, pod lípou nebo v nějaké blízké části lesa. Bylo už poměrně pozdě, a tak nám nezbylo moc času na nějaké hry nebo povídání, někdo ještě pozoroval souhvězdí, ale většinou jsme ulehli a spali.

Po ranním příchodu do tábora a snídani nás čekalo víceméně volné dopoledne strávené hraním na kytaru, míčovými hrami a posledními přípravami na Velkou stezku. Ta se letos odehrála odpoledne ve čtvrtek před odjezdem. Vedlejším důsledkem početných deštivých dní nebo půldní bylo, že oddíly měly během tábora poměrně dost času si sednout s poznávačkami a morseovkou a na stezku se připravit, a tak i mnoho z těch, kdo s námi jeli na tábor poprvé, předvedlo slušné znalosti. Běželo se po žlutých fáborcích, většinou po štěrkových lesních cestách, takže nikdo nebloudil. Vítězem v kategorii starších byl Dominik Cvrček, který nasbíral stejný počet trestných bodů (čtyři) jako jeho tři o kousek pomalejší kolegové. Svým vítězstvím splnil první část instruktorské zkoušky stejně jako Jirka Škodný, Martin Labaj a Palko Viecha. Den na to tito čtyři zapalovali slavnostní oheň a během večera byli odvedeni na přespání do lesa, odkud se druhého dne všichni přesně o budíčku vrátili. V mladší kategorii vyhrála stezku stejně jako loni Zuzka Jirásková. Vyhlášením výsledků ovšem den nekončil. Zanedlouho po večerce se zase vstávalo, tentokrát na noční hru, kterou vzhledem ke včerejšímu spaní venku a zítřejšímu táboráku nikdo nečekal. První částí noční hry byla cesta lesem po lucernách k potoku, kde si každý sám mohl nabrat svítící bílé zlato a nechat si ho na památku. Stezka nebyla nijak strašidelná nebo fyzicky náročná. Šlo se docela dlouho lesem, kde si každý o samotě mohl vychutnat atmosféru noční cesty za zlatem. Druhá část hry se týkala jen starších dětí a trvala až do dvou do rána. Úkolem bylo dostat se tichým plížením do tábora hlídaného obránci a zanechat tam lístek s vlastním jménem. Obránci lovili plížící se děti posvícením baterkou. Daleko největší nápor odráželi ti, kdo hlídali hangár, zatímco do prostoru mezi stany nebo ke stožáru se pokusil proniknout jen málokdo.

Druhý slavnostní oheň jsme připravovali v pátek od rána nebo spíše od pozdního dopoledne, kdy už byli na nohou i největší spáči po včerejší náročné noční hře. Na rozdíl od předešlé soboty bylo teplo a nebyl problém nasbírat a v suchu nařezat suché dřevo a nalámat roští pro vycpání pagody. Během dopoledne jsme nasbírali dost smůly pro čtyři louče, které Monča s dětmi vyráběla u technického ohniště. Příprava ohně nám v kombinaci s dalšími činnostmi jako balení kuchyně, škrábání brambor na večeři, úklid dřevníku nebo sbírání papírků zabrala skoro celý den. Když zbyla trocha volného času, připravovaly děti hudební vystoupení na večer. Navíc ten den vypukly další vlny Zlaté horečky, protože bylo objeveno zlato hned na několika místech v okolí tábora, a jednotlivé zlatokopecké trojice se proto vydávaly kolíkovat a registrovat si nová území. Teprve před večeří nám zbyl čas na jednu společnou běhací hru v lese, kterou si zahrály skoro všechny děti, s výjimkou několika, které ještě pracovaly na ohništi. Hra se jmenovala Kradení vlajek a hrála se v lese na velkém čtverci vymezeném čtyřmi domečky jednotlivých oddílů. Každý hráč měl za pasem šátkový „ocásek“ představující jeho život – aby mohli hráči jednoho oddílu ukrást cizí vlajku, museli tedy zpravidla vytažením ocásku odzbrojit obránce cizí vlajky a zároveň vybrat ze svého kruhu obránce vlajky vlastní. Odehráli jsme čtyři kola po pěti minutách, dokud nás čas nezahnal zpátky do tábora na večeři a po ní na poslední nástup a vyhlášením všeho možného – výsledků poslední noční hry, bodování úklidu, pořadí zlatokopeckých part (vyhrála trojice Natka, Péťa Jirásková a Máťa Kašpárek), výsledky Velké stezky a celkové pořadí oddílů - první skončili Auromoni, druzí Vyhnanci z Modré zátoky, třetí Seveřani, čtvrtí Vlci.

Po ne příliš úspěšném zapálení ohně následovaly hudební produkce jednotlivých oddílů – hrál se Krylův Anděl, přetextovaná verze Okoře a další písně s novými texty inspirovanými táborovým životem. Stejně jako před týdnem se děti sesedly do hloučku okolo kytary a zpívaly, dokud nebyl čas jít spát.

V sobotu se vstávalo v sedm jako každý den, ale po rozcvičce a snídani následovalo už jen balení, poslední úklidové práce a odchod do Proseče k autobusu. Ahoj, tábore! Snad se sem ještě někdy podíváme. Nepřálo nám počasí a vosy, ale jinak je prosečské tábořiště krásně umístěné, slunné, obklopené bohatými lesy a v širším okolí přírodními zajímavostmi, navíc má výborně vybavenou kuchyň s půdou, kam neprší, a není daleko od Lánů, takže tu možná nejsme naposledy.