(Hřiště)

Na dnešní schůzce nás Monča s Darjou zavalily spoustou nových her, které jsme neznali.

Jako první jsme si zahráli hru jménem „Bomba a štít“. Každý jsme si v duchu určili svou "bombu" a "štít", což byli dva různí hráči. Mohli jsme si určit kohokoliv, ale ostatní hráči nesměli vědět, koho jsme si určili.
Když se řeklo TEĎ a hra začla, museli jsme se stále snažit být v blízkosti hráče, kterého jsme si vybrali za štít, ale zároveň utíkat před hráčem "bombou".
Bomba na nás nemohla v tom případě, stáli jsme-li přímo za svým štítem

Tato hra byla velmi zajímavá, protože všichni hráči si mohli určit štít a bombu kohokoliv chtěli a když si například moje bomba vybrala mě jako štít, tak to opravdu zajímavé J

Všichni běhali za svými štíty a snažili se ukrýt před svou bombou.... Po nějaké době, řekla Monča STOP, všichni se zastavili a stáli tam, kde skončili. Pokud jsme stáli na dosah své bomby (dejme tomu na 2 metry) a nebyli přímo u štítu, vypadli jsme ze hry, jestli ale na nás bomba nemohla, hréli jsme dál a samozřejmě si určili novou bombu a nový štít!
V průběhu jednoho kola hry jsme si nesměli bombu ani štít měnit.....

Další hrou byla „Bezruká štafeta“. Vytvořili jsme si dvě družstva. V ruce držela Monča pro každé družstvo jablko a první ho uchopil (zmáčkl ho krkem a dolní čelistí), oběhl stanovenou metu a předal ho druhému, ale samozřejmě, že bez použití rukou. Vznikaly tak velmi komické situace. Vyhrálo to družstvo, které dříve dopravilo jablko bez pomocí rukou na určené místo.

Jako další hru jsme hráli „Přivolávání sluníčka“. Nejprve jsme se všichni postavili do kolečka a v duchu si vybrali jednoho jiného hráče. Pak se to celá hra odstartovala. Každý měl za úkol desetkrát oběhnout toho, koho si předtím vybral, a pak se vrátit zpět na svoje místo, kde začínal (v kolečku). Potíž byla v tom, že i cíl se začal pohybovat a obíhal někoho jiného. J

Následující hra se jmenovala „Mejdla“. Udělali jsme dvě družstva, která se postavila za sebe s rozkročenýma nohama, a prvnímu jsme dali namočené mýdlo. Mýdlo putovalo hodem zástupem pod rozkročenýma nohama směrem vzad. Poslední hráč pak běžel dopředu, cestou ale musel mýdlo namočit v lavoru s vodou. Komu mýdlo upadlo, musel ho doběhnout namočit a až potom se mohl vrátit na své původní místo. Vyhrálo to družstvo, které se vyměnilo jako první.  

Poslední hrou byla „Vodní elektrárna“. Všichni jsme měli za úkol se jít schovat za altánek, abychom nic neviděli. Potom jsme po jednom šli před ostatní lidi, co stáli na hřišti v řadě, kteří parodovali zvuky elektráren.
Naším úkolem bylo poznat, která elektrárna byla VODNÍ.
Ti co stáli v řadě se tvářili důležitě a když se k nim hráč přiblížil, zvuky neurčitě parodovali kteroukoli elektrárnu. Hráč se jich tedy podle svého úsudku po jednom ptal, jsou-li vodní elektrárnou. Pokud se netrefíl dostal odpověď v podobě kroucení hlavou. Vtip, byl ale v tom, že hráč, který představoval vodní elektrárnu měl v puse vodu a když se hádající trefíl, dobrovolník si důležitě stoupl těsně před nic netušícího hráče a pořádně mu do obličeje vpálil proud vody, co měl v puse J Postupně jsme se všichni vystřídali.