Tábor Kostelec 2009

Neděle 26.7.2009  

První den tábora je tu. Po srdceryvném loučení na nádraží v Heřmanově Městci děti v doprovodu vedoucích nasedly na vlak a ujely jedinou zastávku dělící je od starého známého tábořiště u Kostelce. Kilometr od vlaku ušly jako nic, ani nestihly sníst maminkami sbalené řízky a v táboře na ně čekaly jejich kufry, stany opatřené cedulkami se jmény a zbylé táborové osazenstvo. Začalo vybalování a ubytování, přinášení podlážek, přibívání hřebíčků na podsady, seznamování se s tábořištěm a zjišťování, s kým je kdo v oddílu a kdo je tu letos nový.

V Kostelci tábořily Berušky naposledy v roce 2002. Tehdy bylo tábořiště větší, stanů víc, louka byla celá pokosená a stály na ní fotbalové branky. Letos je tábořiště skromnější, dřívější slavnostní ohniště zarostlo travou a to nové místo něj stojí mezi stany a umývárkami. Dětí máme víc než tehdy, mnozí z nás ten poslední Kostelec ještě nepamatují, Kája Kaplanová už není v kočárku za srubem, ale v oddíle. Jinak je ale Kostelec takový, jaký si ho pamatujeme. Letošní tábor navazuje na poslední kostelecký ještě v jedné věci – vrací se ke klasické podobě tábora, bez „velkého příběhu“, zato s klasickým nástupem, vlajkovou četou a zásekovým kalendářem.

Po osídlení stanů proběhlo seznámení členů oddílů. Oddíly jsou čtyři, zatím pracovně Žlutí, Oranžoví, Modří a Zelení, ale brzy budou mít lepší jména, na jakých se dohodnou jejich členové. V oddílech je devět až deset členů a téměř všichni z nich už s námi jeli alespoň jednou. Poznáváme, kde je v táboře jídelna a kde se myjí ruce, jak se jmenují kolegové v oddíle a časem i jak umějí házet létajícím talířem, jak jim jde vybíjená a co znají za zajímavé hry pro dnešní odpoledne. Kromě už známých her jako Rozplétání rukou děti přinášejí novou hru Stop Temelín a Dotykovou vybíjenou hranou na půlce volejbalového hřiště.

První zahřívací hrou pro celý tábor společně je Lavička. Ta prověřila nejen to, jak jsme si ten den zapamatovali jména všech členů svých oddílů, ale i jak s nimi dovedeme vyjít na malém prostoru ve ztížených podmínkách. Naším úkolem je nejprve vměstnat co nejrychleji všechny členy oddílu na jednu lavičku. Druhým krokem je seřadit se na této lavičce abecedně podle křestních jmen bez toho, aby někdo musel šlápnout na zem. Po tom, kolik práce zabralo samotné vejití se na lavičku, se druhý úkol zdál skoro nemožným, ale nakonec se podařilo. Krajní členové u toho občas stáli jen na jedné noze a doslova viseli na ostatních. Oddíl měl možnost otestovat, jak snadné nebo jak obtížné bude pro jeho členy domluvit se na jednotném postupu a jak jsou jeho členové hákliví na chyby druhých. 

Večer se konal první táborový nástup. Dozvěděli jsme se co a jak, mimo jiné i to, že od zítřka bude každý den služební oddíl hrát pro ostatní večerníček. Dnes je tedy poslední den, kdy po nástupu následuje jen mytí a po něm rovnou spát. Dnešními nočními hlídkami a zítřejší denní službou začínají Zelení.

Pondělí 27.7.2009

Po první rozcvičce, prvním čištění zubů a první snídani proběhl první ranní nástup, na němž vedoucí dne Škoďár vysekl první záznam na dřevěném kalendáři. Ode dneška tak budeme začínat každý den. Dopoledne jsme se po oddílech vydali na průzkum okolí tábora. Vzali jsme si na pomoc mapu a buzolu, okoukli jsme rybník, zhodnotili koupací možnosti a našli zelenou značku vedoucí nedaleko tábora. Cestou jsme hráli Bombu a Povodeň, vymysleli názvy a pokřiky oddílů – ode dneška už se nejmenujeme podle barev, ale jsme Lemoni, Čučoriedkoví draci, Hurikáni a Ropušáci. Začali jsme také s výrobou vlajek a šablon k nasprejování na oddílová trička.

Odpoledne jsme hráli Lov lotosových květů. Byla to první větší hra, proběhla v lese hned u tábora a podrobila zkoušce kondičku dětí i vedoucích. Děti byly průzkumníky pralesa a hledači lotosových květů, jejichž lov jim ztěžovalo osm obránců lesa, oddílových vedoucích. Ti si nenechali jen tak plenit les, a jakmile zahlédli hledače s květem, rozběhli se za ním i přes ostružiny a popadané stromy. Hrací pole bylo různorodé a jeho mnohde těžce prostupný terén a protékající potok ztěžovaly jak objevování květů lovci, tak jejich stíhaní obránci.  Nejlépe byl les bráněn pásu okolo tábora, jimž se museli lovci dostat, když chtěli uložit květy do bezpečného úložiště svého oddílu, proto se tudy lovci snažili proběhnout co nejrychleji a málo se dívali po květech, z nichž některé zůstaly neobjeveny až do konce hry.  Naopak prostor u zadní hranice hracího pole byl chráněn méně, a proto tu byly květy objeveny a vysbírány nejdřív. Poměr sil vedoucích a dětí byl vyrovnaný, napjatou atmosféru lovu nic nepokazilo, a tak byly ohlasy hry příznivé, a to i u nejméně úspěšného oddílu. První vítězství a čtyři korálky si připsali Čučoriedkoví draci.

Večerníček Zelených (Ropušáků) zpracovával klasický pohádkový motiv princezny a zakletí v žábu. Nejsilnější dojem zanechalo žabákovo (Láďa Douda) poulení očí a také jeho taneční kreace na žabí diskotéce.

Úterý 28.7.2009

Úterní dopoledne jsme začali se stavbou chýší – vydali jsme se do lesa a hledali nejvhodnější místo pro postavení přístřešku, který by nám poskytl úkryt před deštěm a který by také mohl sloužit jako skladiště věcí při přenocování. Ke stavbě však můžeme použít jen přírodní materiál, maximálně provázek, proto celkem dlouho hledáme co nejlepší místo. Čučodraci se rozhodli využít starou oplocenku. Ropušáci postavili skoro nedobytnou tvrz z přesně nařezaných kmínků, navíc prostornou a na konci tábora zrecyklovanou jako palivové dřevo. Lemoni opřeli konstrukci z posbíraných suchých větví o tři smrky a pod střechu jejich chýše se nakonec vešla polovina oddílu i naležato. Nedaleko od nich zbudovali Hurikáni přístřešek ze sítě propletených větví a smrkového chvojí, zapřený o dva vysoké pařezy.  První etapu stavby chýší přerušil déšť, ale v následujících dnech práce na nich bude pokračovat.

Že nás z lesa vyhnal déšť nám ani nevadilo – sesedli jsme se v jídelně okolo stolů, a zatímco venku pršelo, psali jsme si navzájem dopisy v morseovce a lovili v paměti dlouho nepoužívané čárky a tečky.

Po poledním klidu se zase vyčasilo. Na volejbalovém hřišti mezitím vyrostlo chirurgické pracoviště připravené k následující hře – závodům siamských dvojčat. Dvojčata začínala svázaná zády k sobě a v této pozici musela co nejrychleji uběhnout lesní trasu. Poté mohla požádat chirurgický tým o operaci, výsledek však nebyl zaručen – někomu operace pomohla a další kolo běžel odděleně nebo svázaný s kolegou jen za kotníky, někomu nepomohla vůbec a riskantní operace ho jen připravila o čas. Nejrychlejšími dvojčaty byli Dominik a Koda.

Středa 29.7.2009

Středeční dopoledne patřilo Táborovému osmiboji prověřujícímu především manuální zručnost – sestavování pádla k pramici, spojování řetězu z kancelářských sponek, stavba řady dominových kostek, skládání sirek do krabičky, rovnání špejlí podle velikosti, navlékání korálků podle barvy, hra s barevnými čtverečky. Hrálo se ve třech kolech a soutěžícím záměrně nebyly sděleny průběžné výsledky. Bylo na nich samých, respektive na jejich oddílech, jaký výsledek si nechají započítat. Každý hráč se tedy musel pokusit objektivně zhodnotit svůj výsledek a sdělit ho ostatním, aby se oddíl mohl rozhodnout, chce-li započítat první, druhé nebo třetí kolo. Často se stávalo, že nejlepší pokus byl ten druhý, kdy se soutěžící ještě naplno snažil, zatímco při třetím pokusu měl pocit, že je to brnkačka, a paradoxně si zhoršil čas. Polovina oddílů se rozhodla pro započítání druhého pokusu, polovina pro třetí. Zvítězili Ropušáci.

Nutné je ještě dodat, že v kuchyni mezitím probíhala devátá a neméně náročná disciplína – výroba přibližně čtyř set vdolečků s marmeládou. Na nich pracoval nejen kuchyňský blok, ale i výběr z oddílů a každý, kdo měl zrovna volnou ruku (a potravinářský průkaz).

Odpoledne jsme se vydali na výpravu. Instrukce ohledně cesty a úkolu po cestě byly sděleny jen dvěma vyslancům každého týmu a bylo na nich, jak dobře si je zapamatují a jak budou oddíl navigovat. Po cestě nás čekala řada úkolů označených obálkou a počtem kroků jako při Šipkované. Kromě toho jsme poznávali stromy, hráli oblíbenou Povodeň a Bombu a zpívali nejen po dobu stanovenou jedním ze schovaných úkolů. Trochu jsme bloudili (hranice Načešic se od roku 1992, kdy byla vydána mapa trochu posunula), ale úspěšně jsme našli jak cíl cesty, kótu 377, tak cestu zpět do tábora podle azimutu.

Před večerkou jsme shlédli Večerníček o proměně dr. Hurikána z laskavého lékaře na podivína a ničitele.

Čtvrtek 30.7.2009

Heslo dne znělo „Kdopak by se vlka bál, když má Zdenča prázdný sál“, ale Zdenča prázdný sál neměla, naopak marodka se plnila dětmi a klíšťaty tak rychle, že Zdenča musela vyhlásit ordinační hodiny a systém objednávek. Největší borci pochytali ke konci tábora i osm klíšťat, vosí bodnutí nepočítaje.

Dopoledne probíhala umělecká tvorba a paralelně škrábání brambor. Výsledky byly posléze s úspěchem vystaveny/snědeny v jídelně. Mezi nejcennější exponáty patřil kolektivní lemoní obraz tábora a kamenová mozaika.

Po poledním klidu se uskutečnil postřehový závod. Odehrával se v lese v okolí tábora a prověřoval zároveň rychlost a postřeh. Úkolem bylo co nejrychleji proběhnout trať a zakreslit na papír čtyřicet obrázků rozmístěných podél stezky. Ne všechny byly viditelné na první pohled, za některými bylo nutné se otočit nebo zacílit pohled ke kořenům stromů. Proto se ani jednomu závodníkovi nepodařilo zakreslit všechny. Bylo i mnoho takových, kteří pokládali za úspěch polovinu a až do vyhlášení nevěřili, že obrázků bylo skutečně čtyřicet a ne třeba dvacet pět. Nejlepší postřeh a rychlost prokázali Dominik Cvrček a Tomáš Janoušek, z oddílů vyhráli Čučoriedkoví draci.

Po svačině se oddíly odebraly do lesa ke svým chýším a připravily si tu místo pro přespání.  Po večerním nástupu už si jen posbíraly poslední nutnosti a místo do stanu odešly spát do lesa. Do setmění zbývalo v lese ještě dost času na hry. Škatulata, hejbejte se, Molekuly, Tichá pošta, Na medvěda na stromě, Na upíry. Po setmění jsme ukryli zavazadla v chýších a spali v jejich blízkosti. Ráno jsme se vrátili do tábora na snídani.

Pátek 31.7.09

Dopoledne jsme pracovali na přípravě zítřejšího táborového ohně. Vyzbrojeni sekyrkami jsme se v několika skupinkách vydali do lesa, někdo na větší soušky pro stavbu stěn hranice, většina na roští k jejímu vycpání. Za dřívím se v Kostelci nemusí moc daleko, tmavé smrčiny u cesty k rybníku nám poskytly všechno, co jsme potřebovali. V rámci akce „Skácej si svůj strom“ jsme lesu navíc odlehčili od několika soušek a skoro každý měl možnost vyzkoušet si na svém stromě práci se sekyrou. Okolí táborového kruhu se mezitím proměnilo v manufakturu – lámalo se roští, osekávaly suché kmínky, řezaly podle naměřené délky, na technickém ohništi se vyráběly louče z nasbírané smůly. Brzy odpoledne stála vycpaná a zastřešená hranice.

Po poledním klidu jsme začali se sprchováním spojeným s protiklíšťovou prohlídkou. Díky Miroušově a Škoďárově technické podpoře se vystřídal pod lesní sprchou celý tábor, mezitím Zdena vedla boj proti nalezeným parazitům.

Umytí jsme se pustili do velké odpolední hry Pašování cukru. Hra odehrávající se na rozsáhlé ploše vycházela z historických reálií: za napoleonských válek vyhlásila Francie obchodní blokádu kontinentu a jako reakce na ni vznikl silný pašerácký obchod, v tomto případě pašování cukru mezi Anglií a Francií. Anglie se rozprostírala na táborové louce a v přilehlé části lesa, Francie byla za kanálem (Konopkou). Pašeráci (většina dětí) se snažili propašovat cukr (míčky) přes francouzský les hlídaný celníky (vědoucí a menší děti) na louku, kde ho od nich skupoval překupník (Škoďár) a samozřejmě uniknout celníkům, kteří veškerý nalezený cukr zabavovali. Hrací pole bylo obrovské a nepřehledné a v okrajových hustých lesích se odehrávaly vyčerpávající honičky celníků a pašeráků. Ti vymýšleli řadu způsobů, jak obejít nejlépe chráněná území - plížili se lesem nebo obcházeli široce území z druhé strany, posílali za sebe volavky bez nákladu cukru atd. Kromě početných šrámů od ostružiní a kopřiv si pašeráci odnesli ještě jednu nepříjemnou vzpomínku, Matějovo setkání s vosím hnízdem. Nicméně celkově byla hra napínavá a veleúspěšná. Protáhla se až do podvečera, večerní nástup se proto odbýval už skoro za tmy a nestihli jsme večerníček, ale bylo rozhodnuto, že dnešní, včerejší a zítřejší večerníček budou předvedeny zítra večer společně u táborového ohně.

Sobota  1.8.2009

Hned po Davidově sebevědomém záseku do kládového kalendáře a po bodování úklidu jsme se vydali do nebezpečného průsmyku. Hra tohoto jména probíhala v lese nad táborem a šlo o sérii zápasů mezi dvojicemi oddílů – jeden z nich představoval kolonu projíždějící nebezpečným úzkým průsmykem, druhý bandity číhající podél cesty. Úkolem prvních bylo projít úsekem beze ztrát (bez zasažení koulí), druzí měli naopak sestřelit co nejvíc protihráčů s použitím jen jediné koule na osobu. Možnost jen jediného výstřelu nutila oddíly, aby pečlivě promýšlely strategii útoku i obrany. Prakticky po každé hře došlo k rychlému zhodnocení úspěšnosti a popřípadě ke změně taktiky – zaměřit se při střelbě na ty nejrychlejší, nebo nejpomalejší protihráče? Rozmístit se podél trasy, nebo střílet z jednoho místa? Rozdělit si předem protihráče, nebo pálit podle toho, kdo poběží nejblíž? Taktika se měnila mnohokrát, ale ne vždy k lepšímu.

Ráno jsme stihli necelou polovinu zápasů a v přestávkách mezi nimi jsme se připravovali na návštěvu rodičů, vymýšleli pro ně hry a divadelní představení. Buchtami naložení rodičové přijeli po poledním klidu a oblažovali nás svou přítomností až do podvečerních hodin. Shlédli po jednom večerníčku od každého oddílu, uviděli autentický táborový nástup, ochotně si zasoutěžili na připravených stanovištích a někteří si i zašli s dětmi prohlédnout lesní chýše. Večer patřil míčovým hrám a zbývajícím utkáním v Nebezpečném průsmyku. Nejvíckrát zvítězili Ropušáci a nejvíc lidí bylo sestřeleno, respektive zachráněno, u Hurikánů. Kromě této hry, zaměstnávající vždy jen dva oddíly, jsme hráli Vybíjenou, Dotykovou vybíjenou a házeli si s létajícím talířem. Ve Vybíjené „všichni prosti všem, s vrácením“ vyhrál Láďa Douda a vybil tak úplně všechny ostatní hráče. Po večerním nástupu jsme se sešli u táborového ohně. Zpívali jsme do pozdních nočních hodin za kytarového doprovodu Jindry a Jany Doudové.

Neděle 2.8.2009

Nedělní dopoledne patřilo Kamenům v bažině.  Zadání takto nazvané hry bylo prosté – sestavit stezku z osmi plochých kamenů představujících pevné body v bažině, tuto stezku co nejrychleji projít poslepu a nešlápnout při tom do bažiny. Měřil se tedy jak čas, tak přesnost kroků. Každý oddíl si zvolil jednoho navigátora,  který jediný viděl a mohl postupovat společně s každým hráčem zvlášť a pomáhat mu najít cestu. Způsoby navigace se různily a většinou během hry dosahovaly větší a větší přesnosti, od počátečního „Poď sem“ po přesné udávání polohy následujícího kamene doprovázené tleskáním ve správném směru. Jednu ze zajímavějších taktik volil Matěj Paukner – postupoval efektně po čtyřech, ani to mu bohužel nezabránilo v častých pádech do bažiny.  Mezitím v kuchyni a přilehlých pracovištích finišovala příprava ovocných knedlíků komplikovaná bojem s vosami.

Vosy a dusné počasí neustaly ani odpoledne, proto jsme se před nimi uchýlili k vodě. Zašněrovali jsme stany, sbalili svačiny a vyrazili přes pole a okolo rybníků na koupaliště. Se zpěvem na rtech jsme dorazili na Konopáč a rozložili ručníky pod lípou, kam se do stínu vešly postupně všechny oddíly, jak přicházely. Starý dobrý Konopáč nezklamal - na dekách se rozvalovaly babičky v květovaných plavkách, děti jedly zmrzlinu, lidé se sprchovali pod venkovními sprchami na rozpraskaném betonku. Letní idyla by byla kompletní, nebýt tmavých mraků blížících se od západu. Stihli jsme jedno, někdo i dvoje koupání, plavání na ostrov, vodní ragby s tenisovým míčkem a kohoutí zápasy. Uschli jsme na slunci, nakrátko vybalili lana, vystáli si frontu na nanuky, ale zanedlouho se ochladilo, lidé vylezli z vody a mraky zahrozily deštěm přímo nad námi. Sbalili jsme rychle batohy a vydali se nazpátek. Chvíli se zdálo, že dešti neujdeme, ale nakonec se pravá letní bouřka rozpoutala až okolo desáté večerní.

V  táboře jsme ještě stihli dodělat, co jsme částečně plánovali na koupaliště – opakování uzlů, práce s mapou a buzolou a opakování morseovky.

Potom co děti zašněrovaly stany a ulehly ke spánku, zvedl se vítr a zanedlouho se spustila bouřka. Namísto dětí drželi noční hlídky vedoucí a byla to zvláštní noc, nebývale teplá, přitom lilo a bleskaly blesky. Voda v Konopce stoupla, několik stanů bylo potřeba přikrýt igelitem nebo obkopat kanálky, ale nakonec se bouřka přehnala a voda se z břehů nevylila.

Pondělí 3.8.2009

Ráno po bouřce nás přivítalo mokrou travou a kalužemi, ale slunko svítilo a zanedlouho bylo teplo a příjemně. Oddíly si rozložily karimatky na trávu a začaly po různě velkých skupinkách trénovat na odpoledního Kosteleckého slavíka. U technického ohniště trénovali hlasy Čučodraci, za stany znělo Štěpánovo Proč bychom se netěšili, a kdo zrovna netrénoval zpěv, učil se květiny nebo uzly na závěrečnou stezku.

Po obědě jsme zahájili turnaj v bränballu. Hřiště jsme postavili na bývalé fotbalové louce, položili mety a kruh pro chytače z lana. Po několika hrách byly cesty mezi metami tak vyšlapané, že jsme podle nich mohli druhý den hřiště postavit úplně stejně. Každou metu měl na starosti metový rozhodčí, hlavní rozhodčí pískal a ještě jeden počítal a zapisoval body. Lehce jsme upravili pravidla pro potřeba oddílu (menším dětem může při odpalu nadhazovat míček spoluhráč) a pustili do hry první dva oddíly. Během dne jsme stihli odehrát přibližně polovinu zápasů. Skóre bylo většinou dost těsné a během zápasu se skoro nedalo odhadnout, kdo zvítězí. Ukázalo se, že nejdůležitější pro tým je dostatek dobrých odpalovačů, ale i disciplinovanost všech hráčů – například rychlé návraty na první metu pomohly odpalujícímu družstvu ušetřit dost času. Hra byla přitažlivá jak pro hráče, tak pro publikum – střemhlavé sprinty k metám, krásné dlouhé odpaly a přihrávky, akrobacie chytačů a dobíhání do poslední vteřiny poutaly pozornost všech okolo.

Jídelna se mezitím proměnila v jeviště Kosteleckého slavíka, vyrostlo před ní hlediště a stůl pro porotu. Každý oddíl vystoupil s jednou společnou skladbou. Lemoni zazpívali Olivera Twista, sbor lidových písní Hurikáček zapěl Kozla, Čučoriedkoví draci ohromili skladbou Na té našé Hané a Ropušáci předvedli rapový duel dvou pouličních band. Po oddílových sborech nastoupili dobrovolníci – jednotlivci nebo skupiny, často doprovázeni Janou na kytaru. Celé kulturní odpoledne moderoval Leoš alias Štěpán a všichni mimo kuchyňský blok byli soutěží plně zaměstnaní až do večeře. 

Úterý  4.8.2009

Den začal chladně a mrholivě, naštěstí se počasí vylepšilo a nijak nám nepřekáželo v celodenním výletování. Na úvod si dva schopní zástupci z každého oddílu vyzvedli instrukce a zanedlouho jsme se podle jejich pokynů vydali na cestu po zelené k Míčovu. Oddíly, vybavené mapami, buzolami a paštikami, šly samostatně, ale potkávaly se pravidelně při svačinových zastávkách.

Šli jsme po zelené značce nejprve přes Míčov. Po cestě jsme zaznamenávali pozoruhodnosti a dojmy z každé vesnice, v Míčově kropenaté slepice, ovce v ohradě, televizní věž, kostel na kopci a Páťovu paní učitelku. Z Míčova nás značka vedla lesem a chatovou oblastí u rybníka ke zřícenině Lichnice. Na Lichnici jsme se konečně po dlouhé cestě posadili, vybalili svačiny a odpočinuli si. Měli jsme dostatek času i na obhlídku zříceniny buď s výkladem paní pokladní (Lemoni), nebo na vlastní pěst (Kodova expedice hradním příkopem). Podívali jsme se i do vlhkého tmavého podzemí, kde jsme si posvítili zapálenou loučí. Postupně na zříceninu dorazily všechny čtyři skupinky, barevnými tričky se odlišovaly od ostatních návštěvníků a taky je početně daleko převyšovaly. Ti se nestačili divit, když se lichnické nádvoří stalo ragbyovým hřištěm a za šišatým míčem běhal čtyřbarevný křičící hlouček. Paní pokladní nebyla proti, když jsme se začali, jeden oddíl po druhém, chystat k odchodu a přenechali míč a luk se šípy i jiným návštěvníkům.

Naše další cesta vedla k Žižkovu dubu. Vyzkoušeli jsme, že jeden oddíl ho bez problémů obejme a taky se celý vejde do jeho dutiny, a pak jsme šli po kdysi žluté značce do Lovětínské rokle, kde jsme chvílemi šli po suché zemi a chvílemi skákali po kamenech v říčním korytě, o které se turistická cesta dělila s rychle proudící vodou. Přelézali jsme přes povalené kmeny, čekali na loudaly a otírali si pot z čela, protože den byl teplý a dusný, jako by neustále chtělo začít pršet. 

Přesně v pět nám měl jet vlak z Prachovic do Kostelce, proto jsme na zpáteční cestě udržovali stálé pochodové tempo, z něhož nás vykolejilo jen pár Bomb a Povodní. Na nádraží jsme se všichni potkali s dostatečným předstihem a ještě si stihli zahrát místní variantu hry Stop Temelín – Stop Holcim. (Skupinka „aktivistů“ sedí v těsném kroužku, jsou propleteni rukama a nohama, jeden určený člověk je pořádkové služba, snažící se z kroužku postupně vytahovat jednotlivé články. Celý zápas je provázen skandováním „Stop Holcim“.)  Osamělý vagónek nás dovezl do tábora, kde na nás čekala večeře a kde jsme dali v potoce odpočinout unaveným nohám.  Ve vlaku jsme ještě domýšleli šifru, kterou jsme ráno dostali na cestu spolu s ostatními úkoly.

Po večeři, večerníčku a večerce se šlo spát, ale ne nadlouho, protože už okolo jedenácté Péťa a Zdenča vzbudily děti na noční hru. Noc byla docela teplá, měsíc zrál do úplňku a osvětloval tábořiště skoro jako za dne. V lese však byla tma a jediné světlo poskytovaly lampičky rozmístěné po cestě, kterou musely děti projít. Úkolem bylo rozeznat předměty rozestavené po cestě a zapamatovat si jejich pořadí. Starší děti k tomu měly ještě úkol navíc – zapamatovat si pořadí vedoucích mlčky stojících na stezce v pravidelných intervalech. Ti byli ovšem převlečení a zamaskovaní tak, že je ve tmě nebylo vůbec lehké poznat. Filip Menc si u každého šeptem opakoval, kdo by to mohl být a koho už potkal; Štěpán Jirásko prohlížel postavy zdlouhavě ze všech směrů a nutil je tak k smíchu, Pavol Viecha je pro změnu očuchával. Nicméně jediní, kdo si zapamatovali všech patnáct osob a předmětů, byli Tom Paukner a Péťa Jirásková.

Středa 5.8.2009

Dopoledne, zkrácené o hodinu spaní navíc po noční hře, patřilo zbývajícím utkáním v bränballu. Navíc opět po několika dnech nastal čas mytí, takže kdo zrovna nehrál, užíval si teplou vodu a mýdlo pod sprchou. Bränball nás zase pohltil jako minule a dohodli jsme se, že večer uspořádáme ještě zápas děti versus vedoucí.

Odpoledne uběhlo rychle v mnoha činnostech – na dolním konci louky jsme stříleli ze vzduchovky a za jídelnou z luku, mezi stromy nedaleko sprch jsme zdolávali lanovou lávku. Učíme se pracovat s buzolou a hlavně dostavujeme malá městečka z mechu a kapradí nedaleko našich chýší. Začali jsme s jejich stavbou, už když jsme prvně pracovali na chýších, ale mezitím uběhlo několik dní a dešťů, a  malé domečky, zahrádky, fotbalová hřiště, zámky a kostelíčky potřebují opravu a dostavbu. Děti mají hodně nápadů, co ještě postavit a jaký materiál použít, městečko se rozrůstá do šířky a může na něm pracovat celý oddíl najednou. Někdo staví, někdo zásobuje ostatní mechem a ostatním materiálem.

Na dlouho očekávaný bränballový zápas mezi vedoucími a dětmi taky došlo, po večeři a za nesmírného hlučení davů fanoušků. Nakonec nebyl jen jeden, ale tři – proti starším dětem, proti mladším a nakonec proti těm, co ještě nehrály a zatím jen kontrolovaly mety, měřily čas a podobně. Skončili jsme ve všeobecném nadšení a křiku až skoro za tmy.

Čtvrtek 6.8.2009

Hráli jsme Lov na medvěda, hru náročnou na čas i prostor. Dostali jsme zprávu, že na rozsáhlém území v lesích okolo tábora se ukrývá několik medvědů. Měli jsme také instrukce, jak je ulovit a jak se před nimi chránit – dva lidé držící se za ruce mohou medvěda ulovit, ale jedinec se mu neubrání a vychází se setkání se šelmou vždy jako poražený. Proto je nutné držet se u sebe, ale zároveň snažit se prozkoumat co největší plochu. Netušili jsme však, kde přesně se medvěd pohybuje a budeme-li vůbec mít to štěstí a natrefíme na něj. Dlouho jsme chodili po lese a mimoděk objevovali jeho neznámé konce, terénní nerovnosti a vysušené mokřiny se zbytky jakýchsi dřevěných konstrukcí. Na medvěda jsme ale nenarazili, dokonce jsme ho ani neslyšeli. Po celou dobu bylo navíc nutné zachovat ostražitost a hlavně držet při sobě pro případ, že se zvíře odněkud vyřítí a zaútočí.

Ve snaze projít co největší část lesa se oddíly zpravidla roztrhaly na několik skupinek. Když potom některá z nich narazila na medvěda, neměla po ruce kamarády ze svého oddílu a nebyla schopná medvěda sama ulovit, proto ho jen honila po lese a v několika případech tak nechtěně pomohla jinému oddílu k úlovku. Nejvíc na to doplatili Ropušáci – dvakrát stíhali medvěda po lese a v obou případech úlovek nakonec připadl jiné lovecké skupině. Dalším problémem bylo, jak uloveného medvěda dopravit do tábora. Málokdo z lovců měl zkušenosti s transportem tak velkého zvířete. Lovci zkoušeli vyrobit dřevená nosítka, nakonec se nejspolehlivější ukázala kárka na pečivo, na níž přivezli zabité zvíře Hurikáni a Čučodraci. Společnými silami se pak Hurikánům a Lemonům podařilo donést posledního medvěda Kosáka na ramenou do tábora, kde si rozdělili trofeje.

Lov na medvěda děti ale neunavil tak, že by odpoledne nemohly hrát běhací Člověče, nezlob se. I do druhé hry se přihlásili skoro všichni, i když třeba Kája Hromádková toho se svými jedenácti koly potom možná litovala. Taky následující mezioddílová hra, Housenky, se odehrávala na táborovém prostranství. Oddíly se seřadily do zástupu, každý se chytl za pas člověka před sebou, a tak vznikla housenka s hlavou a ocáskem. Úkolem hlavy bylo chytit ocásky ostatních housenek, úkolem ocásku bylo naopak před ostatními utíkat. Utkání byla napínavá, chudáci ocásky housenek pobíhaly okolo, zatímco hlavy na sebe útočily a snažily se oběhnout jiné housenky. Nejtěžší situace nastávaly, když ve hře byly už jen tři housenky a z nich dvě krajní obestoupily prostřední. Ta se neměla kam hnout a ani v jednom takovém případě se jí nepodařilo z obklíčení uniknout. Nejhorší to měli ti úplně na konci, když housenka měnila směr, museli obíhat velký kruh jako ručička hodinek, vláli vzadu a utrhávali se od ostatních.

Patek 7.8.2009

Hrajeme Tangata manu celý den. Pro účely této hry jsme se stali tichomořskými domorodci, jejichž čtyři kmeny se v průběhu celého dne připravovaly na slavnostní ceremonii spojenou s volbou nového náčelníka ostrova.

Naším prvotním úkolem bylo vypravit se na lov perel do mořské zátoky (potoka), abychom měli prostředky na nákup potravin a plátna od kupců, přijíždějících na loďce ze sousedního ostrova. Perly byly vzácné, na dlouhém úseku potoka jich nebylo mnoho, proto bylo potřeba se dlouho dívat do proudící vody a prohmatávat dno, než člověk spatřil záblesk perletě mezi kamínky. Našlo se několik úspěšných potápěčů, kteří narazili na velká ložiska na samém začátku, kdy vodu ještě nekalily desítky nohou a rukou. Ti nasbírali skutečné bohatství a jejich kmeny se dosyta najedly a oblékly se do pohodlných látek od kupců, nejen do škrábavé pytloviny. Jiným štěstí tolik nepřálo a museli se spokojit s málem nebo dokonce obcházet bohaté kmeny a prosit o jídlo. Měli štěstí, že si v tento významný den každý toužil naklonit bohy na svou stranu, a proto byli štědře podarováni. Každý z kmenů myslel na bohy i při přípravě jídla a nechal jim ty nejlépe upečené moučné placky, lesní ovoce i maso.

Příprava jídla nám zabrala značnou část dne, bylo nutné vykopat vlastní ohniště, vypravit se na dřevo a především včas „ušít“ oděvy dostatečně reprezentativní na to, aby v nich zástupci kmene mohli odejít na trh a usmlouvat za perly co možná nejvíc jídla pro své druhy, napjatě na ně čekající u ohniště. Jaké bylo zklamání Hurikánů, když zjistili, že na pouhý bochník chleba a polévku padla třetina jejich perel!

K večeru finišovala příprava oděvů a tanců. Ženy Čučodraků si zdobily vlasy jeřabinami, Lemoni vypalovali v ohništi jílové šperky a od jejich ohniště se ozývaly divoké skřeky náčelníka Štěpána, ozdobeného kukuřičnou korunou. Nakonec se všechen domorodý lid shromáždil na prostranství, jeden po druhém předvedly kmeny své rituální tance a čtyři náčelníci dávali na odiv svou sílu, aby zastrašili protivníky. Vrcholem večera bylo jejich klání, v němž poměřovali rychlost, hbitost a přesnou mušku. Přílet vlaštovek zahájil závod.  Běh přes překážky zvládli Jířa, Koda, Štěpán i Maruška Hošková přibližně stejně rychle, avšak při přenášení vody se dostal do čela Koda a jeho náskok už nikdo nepřekonal, ani při hodu šiškou, ani při závěrečném vylovení vlaštovčího vejce z vody. Koda se stal náčelníkem ostrova! Obyvatelé ostrova se seběhli, aby se mu poklonili a věnovali nejlepší z připravených pokrmů a mladého otroka. Koda byl uctíván, nesen na ramenou a ponořen do chladivých vod zátoky. Dlouhý život novému náčelníkovi!

Teprve tehdy jsme se z domorodých oděvů převlékli do normálních a dali si normální večeři, den ale ještě nekončil. Noční bojovka! Jupí! Do jedné hodiny po půlnoci musí obránci bránit tábořiště před vetřelci!

Obránci i útočníci zaujali před desátou své pozice. Děti a polovina vedoucích se na noc přestěhovaly na louku pod tábořištěm a rozložily ležení v místech, kde obyčejně dobíháme mety na bränballových zápasech. Tábořiště se proměnilo v chráněnou pevnost, do níž bylo nutné se proplížit nebo nepozorovaně proběhnout a umístit kartičku v barvě svého oddílu na jedno z pěti určených míst – nástěnka, hangár, sprchy, stožár a ohniště.  Někdo se rozhodl nepřetěžovat síly po náročném dni a jít hned spát, ale většina dětí hrála alespoň do půlnoci.

Různorodost hracího pole umožňovala najít si vlastní cestu, vyzkoušet různé taktiky, jak proniknout na chráněná místa. Místa na hranici lesa a louky jako hangár a nástěnka byla dosažitelná jak ze stínu lesa, tak během z otevřeného prostoru, kde jasné světlo měsíce znemožňovalo plížení a bylo nutné spoléhat na vlastní rychlost. Do sprch se dalo dostat jen jen pomalým plížením, naopak ohniště a stožár byly celé tři hodiny pod útokem rychlých běžců, kteří se s plížením moc nezatěžovali a sázeli spíš na nepochytatelnost několikačlenné rychlé skupinky. Největší honičky se odehrávaly okolo ohniště. Bránilo ho jednoznačně nejvíc vedoucích, přesto právě v něm nakonec skončilo bezkonkurenčně nejvíc lístků, přestože mnoho dobyvatelů bylo pochytáno už na louce nebo okolo volejbalového hřiště, kde kličkovali mezi obránci jako zajíci. Tříhodinová hra probíhala intenzívně a prakticky bez přestání na tábor doléhaly nové a nové nápory útočníků, z nichž rychlonožkové jako Koda, Jana Doudová, Jířa Petrovič , Štěpán nebo Dominik Cvrk se snad ani nezastavili a neustále zaměstnávali několik vedoucích najednou. Do paměti se zapsaly jejich šílené manévry, skoky přes lavičky, šipky do ohniště, kličkování mezi stany a vedoucími, střelhbité výpady z úkrytu pod stromy podél potoka. Janiny marné pokusy dobýt sprchu se po několika „setkáních“ se Škoďárem doprovázených hlasitým klením staly legendárními. Stejně tak Evženovy dlouhé skoky, honičky ve vysoké trávě, zběsilé kličkování hbitých stínů doprovázené křikem obránců „Bacha Cvrk!“, zpravidla pár vteřin před vítězoslavným umístěním lístku do ohniště, ohodnoceného maximem bodů.

Čtyři vítězné korálky za nejúspěšnější dobývání si druhého dne z nástupu odnesli Čučoriedkoví draci.

Sobota 8.8.2009

Program dne je předem jasný – večer bude poslední slavností oheň, proto je potřeba se vydat na dříví a na smůlu. A také nás čeká Velká stezka! Tradiční závěr tábora, poslední disciplína etapové hry a poslední šance získat korálky a také první část instruktorské zkoušky. Letos k ní postoupili Elena, Koda a Štepán Jirásko.

Dopolední sběr dříví nám zabral méně času než minule, zčásti i proto, že jsme mohli použít materiál z chýší Ropušáků a Lemonů. Po práci přišel oběd, poslední polední klid a dlouho očekávaná stezka. V porovnání s předešlými roky byla poměrně dlouhá, ale přehledná, a tak děti nebloudily a nemusely se vracet a hledat cestu. Jako každý rok byli oddíloví vedoucí celí nervózní nad tím, kolik toho jejich děti ještě neumějí, a jako každý rok je děti mnohokrát překvapily. Příjemně (letos třeba zvládnutím zdravotky) i nepříjemně (třeba neúspěchy při měření azimutu či nerozeznáním borovice od lípy). Adam Hromádko chrlil pojmy jako encyklopedie, Kristýna Stejskalová se sekla v azimutu o sto stupňů, Filip Menc se vykoupal v potoce i se soutěžní kartičkou, Eva Reis procvičila vedoucí v němčině. V kategorii mladších vyhrál Tomáš Janoušek, druhý byl Marco Vezolla, třetí Patrik Novák. Mezi staršími zvítězil Štěpán, druhý Jířa Petrovič, třetí Koda. Celkově byli ve Velké stezce nejúspěšnější Hurikáni, získali tak poslední korálky v celotáborové hře a potvrdili svoje vítězství. To se však oficiálně oznámilo až druhého dne na nástupu.

Táborák byl tradiční, úvodní pozdrav došel, zapálení bylo bezchybné (Elena, Koda, Jířa, Štěpán), louče fungující, hosté a přátelé přijeli. Zpívali jsme s kytarou, oddíly ještě jednou na závěr předvedly svoje hity z Kosteleckého slavíka, pagoda hořela a všem bylo vesele pospolu, ale i trochu teskno ze zítřejšího konce tábora. Za čtrnáct dní se tábořiště stalo druhým domovem, zvykli jsme si na drobné nepohody, na sezení na trávě, mytí v potoce, vaření na ohni, ale i pohodu přírodního fungování, na noci venku, na les okolo a na hry v něm. Hlavně jsme se dobře poznali s lidmi v oddíle, našli jsme svoje místo v něm a pochopili, jací jsou ostatní, co umějí nebo neumějí, s čím potřebují pomoct a v čem naopak budou lepší; zkrátka čím může každý přispět společnému dílu. Známe toho o sobě hodně, taky máme společné legrácky a narážky na to, co jsme společně zažili, a tím víc se nechce tuhle partu opouštět právě teď, když se známe a když je běh dne vžitý a fungující. Ještě že příští rok pojedeme znovu.

Neděle 9.8.2009

V neděli bylo na programu hlavně balení, úklid a cesta domů. Ale ještě předtím – poslední nástup a vyhlášení výsledků! Jaké je tedy pořadí?

V celotáborové hře první skončili Hurikáni, pár korálků za nimi Ropušáci, třetí Lemoni a po nich Čučoriedkoví draci. Dozvídáme se i výsledky Velké stezky, pořadí pořádkumilovnosti (první Péťa Jirásková a Eva Rais), dostáváme dárků a sladkostí, co pobereme. A pak už jen bouráme chýše, balíme, uklízíme, pomáháme skládat celty a bourat podsady, podepisujeme si trička navzájem, fasujeme svačiny, vyměňujeme si adresy, slibujeme si shledání za rok, voláme Ahoj táboru, sedáme na vlak a v Heřmaňáku se rozprcháváme. Na shledanou za rok.